Ve škole to povídání o demokracii začalo tou Řeckou, resp. Aténskou městskou demokracií. Prý se tam demokracie zrodila. Nebyla ale pro všechny, připomenu jen ženy a otroky. Ti mezi démos bráni nebyli. Přiblížíme-li se současnosti, poznáme, že i monarchie měla a má své demokratické formy, takže demokracie může být i monarchistická. Naše generace (v ČR) váže demokracii nejčastěji k parlamentu. Je to ale ošidné, jak snadno si připomenou ti, kteří zažili demokracii přímo lidovou, což byla čistá forma komunistické diktatury přikrytá jakousi národní frontou v parlamentu. S tím parlamentem, jako symbolem demokracie, lze variovat i zcela aktuálně a demokracii nazývat nadšeneckou (r. 1989), neuměle amatérskou (malounko později), nebo dnes i vychytrale podnikatelskou, spějící k vládě oligarchické, ale stále pod praporem demokracie, protože tam bude stále zahrnut i ten parlament.
Že bude zcela nedemokratický ať přímo nebo nepřímo, to si zvolení politici nepřipustí, ale postupně to tak bude vnímat stále větší část společnosti. Tou přímou nedemokracií rozumím poslance, kteří sami sebe protlačí dobře zaplacenou reklamou (PR) do parlamentu a tou nepřímou pak ty, kteří budou ještě zvoleni s menšími finančními investicemi, takže zdánlivě tradičně, ale ve výkonu funkce budou i tak čím dál více manipulováni lobbisty. I za těchto podmínek produktivita práce celé společnosti poroste, takže většina národa se nebude při tom mít špatně, takže setrvá v klidu. Možná se tomu stavu bude ještě stále říkat liberální demokracie. Ono i to slovíčko samo je ale ošidné. Ta svoboda liberalismu je interpretovatelná různě (tak jako dějiny), takže kdo vládne penězi, snadno přesvědčí především o svém právu na svoji svobodomyslnost, jako o projevu prospěšném i těm zbývajícím.
Demokracie není zde od věků a není ani věčná. Úsilí o její zachování je dnes jen politikum, protože nás nenapadá jiné řešení. O jaké demokracii to však mluvíme, když napříč Evropou vznikají účelové koalice umožňující prosazování názorů ne v demokratické diskusi, ale pouhou diktaturou účelové většiny – jakousi demokraturou. Diskusi ať opozice nebo koalice v tom případě skutečně můžeme nazvat pouhým žvaněním často se měnící v pouhé show, protože výsledek hlasování na ní nijak nezávisí. Jestli je koalice funkční, tak si odhlasuje svůj záměr bez ohledu na diskusi. Demokratické hlasování pro ideu jedné ze dvou tří stran je už dávno minulostí. Není to ale divné, neboť to nikoho zatím výrazně netrápí. Ta hojnost téměř všeho společnost degeneruje, takže snadno podlehne i diktátorovi. Bude-li diktátor rafinovaný, ani si toho nevšimneme. Jak bude takový systém nazván, není nakonec ani tak důležité.
PS: Asi v třetině měsíce října promluvil v TV nějaký představitel podnikatelů o nesmyslnosti blokády Ruska, resp. o tom, že to podnikatelé stejně umějí obejít. Kdo tedy dnes řídí chod dějin? Snad politici? Nebuďme naivní, jsou to peníze.

ZPĚT na Rozličné texty