Ctibor Fojtíček - názory

Politika není svinstvo . . . . . . . . . . . . . . . . . . zavedeno: srpen 2007
Staňte se politiky
Aktivita občanů
Nevládní organizace
Politický program . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2007
Pravdu hledáme
Pravice a levice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2007
Konzervativní a liberální
Intermezzo o spolupráci města s NNO
Paradoxy vůdců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2007
Vedení společnosti
Koalice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2007
Nezávislí kandidáti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2008
Osobnost v politice . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2008
Veřejná nebo tajná volba? . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2008
Trh a společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2008
Masová komunikace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2008
Škola základ života . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2008
Stáváme se roboty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2008
Není nic staršího, než včerejší noviny
Koho volit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2008
Ještě jednou o robotech . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2008
Intermezzo o kolotočářích . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2008
Manipulace davem jako úskalí demokracie
Liberálně konservativní strana . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2008
Duch vánoc . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2009
Vůle nezodpovědného lidu . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2009
Zákon a prostá morálka . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2009
Péče o zdraví. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2009
Chytračení, jako typický projev dnešní společnosti . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2009
Show jako nezbytná potřeba společnosti
O víře a vědě. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2009
Setkávání. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2009
Řád a neřádi. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2009
Občan a společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2009
Váha jedince ve společnosti . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2009
Klany a mafie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2009
Dva pohledy na politiku . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2009
Bída současnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .doplněno: 1. ledna 2010
Signum evropanství. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .doplněno: 1. ledna 2010
Jak na dluhy v rozpočtu. . . . . . . . . . . . . . . . . .doplněno: 6. ledna 2010
Pomoc při katastrofě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 28. ledna 2010
Nemravné aktivity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. února 2010
Existuje únosná amorálnost? . . . . . . . . . . . . .doplněno: 22. února 2010
Obecné a zvláštní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . .doplněno: 1. března 2010
Obecné a zvláštní - dodatek . . . . . . . . . . . . . .doplněno: 17. března 2010
O rovnosti občanů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2010
Demokracie se přežívá . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 18. dubna 2010
Elity. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2010
O hodnotě lidského života . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 9. května 2010
Řízení společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2010
Ne všechno, co je dovoleno, prospívá . . . . . . doplněno: 10. června 2010
Demokratura jako forma demokracie . . . . . . doplněno: 1. července 2010
Úskalí demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 11. července 2010
Přijímání novot . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 29. července 2010
Referendum je klamnou demokracií . . . . . . . doplněno: 15. srpna 2010
O politickém ideálu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2010
Názor předvolební. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2010
Menšiny ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2010
Víra muslimů a katolíků . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 13. listopadu 2010
Demokracie se přežívá - pokračování . . . . . . doplněno: 25. listopadu 2010
Luza ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2010
Jako za starých časů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. prosince 2010
Ideál dvou politických stran . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 28. prosince 2010
Podvodem k demokracii . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2011
Elity volbou . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. ledna 2011
Udavač . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2011
Přílišná tolerance menšin selhala . . . . . . . . . . doplněno: 10. února 2011
Politika není džob. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2011
Limita růstu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. března 2011
Ještě k limitám růstu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2011
Prorůstání podnikatelských subjektů . . . . . . . doplněno: 15. dubna 2011
Přímá volba starostů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2011
To podstatné . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. května 2011
Co nahání strach - jednou větou . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2011
Co nahání strach - 1. pokračování . . . . . . . . . doplněno: 15. června 2011
Degenerace voličů? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2011
Evropská civilizace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2011
Intermezzo ke kauze Bátora . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2011
Sport = soutěž + show + business . . . . . . . . . . doplněno: 10. září 2011
Mravnost ve společnosti schází . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. září 2011
Dění ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2011
Demokracie má smysl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. října 2011
Každý složitý systém, který jsme vytvořili, bývá řízen . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2011
Barva kůže již rasu neidentifikuje . . . . . . . . . doplněno: 21. listopadu 2011
Společnosti nezanikají . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2011
V rozhlase . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. prosince 2011
Nekrolog . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. prosince 2011
Havlův odkaz . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2012
Neduhy demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. ledna 2012
Filipika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. ledna 2012
Suverenita . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2012
Dnešní společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. února 2012
Korupce . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2012
Učni práv . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. března 2012
Cestování . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2012
Na hrubý pytel hrubá záplata . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. dubna 2012
Komunální politika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2012
Moderní doba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2012
Zábava . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 2. července 2012
Úředníci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. července 2012
Limita růstu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2012
Volby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. srpna 2012
Do nového školního roku . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 3. září 2012
Společnost reaguje opožděně . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. září 2012
Suverenita národa . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2012
Před volbami . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 6. října 2012
Nejsme si rovni . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. října 2012
Napravovatelů společnosti přibývá . . . . . . . . . doplněno: 25. října 2012
Méně státu . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2012
Soukromník hospodářem obce . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. listopadu 2012
Prospěcháři nás ovládají . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 25. listopadu 2012
Svoboda nestačí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2012
Zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. prosince 2012
Volba presidenta . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2013
Horoskopy . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. ledna 2013
Řád společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2013
Tlak k nápravě . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. února 2013
Intriky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2013
Finis coronat opus . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. března 2013
Nový prezident . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. března 2013
Trafiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. března 2013
Media . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2013
Ekonomie není věda. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2013
Etický kodex . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 11. dubna 2013
Lid není moudrý . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2013
Přímá demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2013
Maturity . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2013
Zloději kovů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. července 2013
Současný stav . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2013
Konzervativně-liberální . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2013
Jak volit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2013
Jak jsme volili . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2013
Matematika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. listopadu 2013
Hodnoty . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2013
Rezignace . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2014
Odbornost politiků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. ledna 2014
Armáda bezdomovců . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2014
Nepřizpůsobiví občané . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2014
Nápadné menšiny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2014
V diskusi na FCB . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. dubna 2014
Většinová společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 3. května 2014
Dav a osobnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2014
Politika je jen stranická? . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 3. července 2014
Válka je vůl . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2014
Sport jako fenomén moderní doby . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2014
Volební kandidátky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 15. září 2014
Situace na Ukrajině . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 25. září 2014
Volby se blíží . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1.října 2014
A je po volbách . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. října 2014
Rok 1968 kontra rok 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 3. listopadu 2014
Zifčákova role v roce 1989 . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 3. prosince 2014
Jak volit. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2015
Stabilita každého společenství . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2015
Naši poslanci . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2015
Na teroristy a na blázny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2015
Proruská propaganda . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2015
Stěhování národů . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2015
Tragédie politiků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2015
Chytračení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2015
Kultivace etnika . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. srpna 2015
Kvalita zvolených zastupitelů . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2015
Řád nebo demokracie? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 10. října 2015
Abych se v tom vyznal. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 3. listopadu 2015
Atentát. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2015
V úvodu volebního roku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2016
Strach nebo opatrnost ze zkušenosti? . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2016
Přímá volba . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2016
Množství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2016
Kritické množství . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2016
Připraveným štěstí přeje. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2016
Policie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2016
V čem je problém 1 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 8. srpna 2016
V čem je problém 2 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2016
V čem je problém 3 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2016
Kauza Brady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2016
Lex Babiš . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2016
Elity nebo dav? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 6. prosince 2016
Rychlé změny ve společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2017
Blíží se volby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2017
V čem je problém 4 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2017
V čem je problém 5 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2017
Liberální demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2017
Sobotka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2017
Strany a Hnutí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2017
Řízení společnosti . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2017
Jedinec nebo společnost? . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2017
Volby 2017 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2017
A je rozhodnuto, . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2017
Obvyklost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2017
Kdyby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2018
Vítězit . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2018
Změny . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2018
Parlament . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 20. dubna 2018
Osvobození republiky . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2018
Podíl kultury na formování společnosti . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2018
Politika jako umění možného . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2018
Komunální volby . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. srpna 2018
Pilsen Pride 2018 . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2018
Předvolební agitace. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2018
Demokracie . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. listopadu 2018
Smrt našich vojáků . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. prosince 2018
Jsme svobodomyslní . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. ledna 2019
Netajím své výhrady . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. února 2019
Nacismus – komunismus. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. března 2019
Aprílové zamyšlení . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. dubna 2019
Výchova . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. května 2019
Zvyk je železná košile. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. června 2019
Tak už tu máme další pragmatickou stranu, resp. hnutí. . . . . . . . . . . . doplněno: 1. července 2019
Moje některá stanoviska z poslední doby na FCB . . . . . . doplněno: 1. srpna 2019
I naše společnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. září 2019
Zisk . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . doplněno: 1. října 2019


Politika není svinstvo. Je třeba ji ale více pojat jako bezprostřední službu spoluobčanům a méně jako prosazování vlastní či skupinové-stranické moci, a už vůbec ne jako příležitost k manipulování davem dle náhodné představy o jakémsi vzdáleném cíli určeném celé společnosti. Deklarovaný cíl je totiž vždy nejasný a vzdálený a ve svém principu je všem společný. Cesta k němu je však různá a prochází dneškem. Podle cesty, po níž právě jdeme k cíli, hodnoťme své politické vůdce.

Staňte se politiky. Situace ve společnosti je závislá i na našich skutcích, kterými na své okolí působíme. Začněme u sebe, chceme-li změnit tvář celé společnosti. Každý, kdo svým jednáním ovlivňuje i ty druhé kolem sebe, vstupuje do politiky. Není k tomu třeba být straníkem. Politiku nepresentují jen politické strany, i když je jejich podíl na rozvoji společnosti podstatný. Pro celou (občanskou) společnost je přínosná i mimoparlamentní politika, a nemusí to být jen její konspirační forma, která přispěla k nedávné politické změně v naší vlasti.

Aktivita občanů. Každý občan může být krystalizačním jádrem té kvality společnosti, kterou sám představuje. Musí být ale aktivní. Svoji představu o společnosti musí šířit a propagovat veřejně. Nesmí se lekat toho, že je v menšině. Většina často vzniká manipulací a násilím, jak nás o tom dobře poučili jak Hitler, tak Stalin a jejich učedníci. Většina není rozhodující při posuzování pravdy.

Nevládní organizace. Služba veřejnosti v řadě oblastí zpravidla není výrazně závislá na stranickém přístupu. Předností je, že politik v nevládní organizaci se angažuje v oblasti, kterou si pro službu společnosti sám zvolil. Zvolení do funkce na stranické kandidátce již takové působení nezaručuje. Je-li rozsah působení nevládní organizace lokálně a tematicky omezený, nevzniká žádný mocenský problém typický pro strany, a tím vynikne u nevládní organizace smysl politiky jako služby. Osamoceně pracující organizace mají ale často tendenci se sdružovat a vytvářet hierarchické struktury. Jejich působení na společnost se tak zvětšuje, aniž je demokratickými prostředky (volbou) ověřen zájem o takové působení. Motivující idea strukturalizace tedy může již mít charakter blízký politické straně. Tuto okolnost je třeba vnímat.

Politický program. Občané mají různé názory na to, jak by se měla jejich společnost rozvíjet. Definují svoje stanovisko a kolem něho sdružují stoupence. Vytvářejí politické strany. Program politických stran vyjadřuje především vztah občana k širší společnosti – např. k obci nebo ke státu. Proklamovaným vzdáleným cílem každé strany je vždy blaho všech a ještě dokonalejší společnost. Skutečným zájmem strany je uchopení se moci, aby mohla prosazovat svoji utkvělou představu o dokonalejší společnosti. V horších případech to mohou být i nezveřejněné zájmy, kterých chtějí nabytou mocí dosáhnout vlivné skupiny ve straně. Je dobré si dále uvědomit, že proklamovaný program je nabídkou, kterou by strana možná splnila za ideálních podmínek, které určitě nenastanou. Z tohoto hlediska stojí za úvahu, zda je pro voliče podstatnější nabízený program nebo vlastní aktuální zkušenost s metodami práce té které strany.

Pravdu hledáme. Co je v politice pravda, resp. co prospívá společnosti, to vždy hledáme. Jen demagogové jsou přesvědčeni, že pravdu o společenském vývoji již znají, že je jediná a proto jsou ochotni prosazovat jen tu vlastní představu. Rozumný politik neredukuje počet politických stran, i když ví, že by mu to nepochybně zjednodušilo vládnutí. I malá strana může objevit a hájit důležitou pravdu, která může pozitivně ovlivnit rozvoj společnosti. Působení více stran v parlamentu je přínosné zvláště ve společnosti s malou a nevžitou demokratickou zkušeností, resp. s uchovanými relikty diktatury. S vědomím o snadné manipulovatelnosti s rozhodujícím množstvím voličů (fašismus, komunismus , i dnešek) je namístě, aby pro zachování krystalizačních jader z parlamentu nevypadly ani ty nejmenší strany. Ve společnosti by nemělo jit o vyšlechtění jediné velké strany, která by pod rouškou parlamentní demokracie diktovala svoji cestu všem, ale mělo by jít o umění dohodnout se na tom možném ze širokého spektra nabídek.

Pravice a levice. Tradiční dělení politické orientace je obvykle chápáno tak, že pravicová politika více podporuje sebevědomý projev řádného občana, zatím co levicová politika pokládá průměrného občana spíše za objekt potřebné rozsáhlejší sociální péče, kterou vynaloží stát. Nerepresentativnost tohoto dělení dobře vynikne, když si uvědomíme, že dnes vžité pravicové spojení „konzervativně –liberální“ obsahuje i svobodomyslný prvek presentovaný rovněž revolucí, což je projev krajní levičácké politické praxe.

Konzervativní a liberální. Tato pojetí politiky se výrazně liší a přesto jsou obě vázána k pravicové orientaci. Konzervativec postupuje kupředu tím směrem, který si určí korigovanou extrapolací směru předchozího. Dělá jen malé krůčky, aby stačil vyhodnocovat důsledky své cesty. Liberál spoléhá na moudrost svého momentálního nápadu (poznání) a dle toho orientuje směr svého postupu, který chce realizovat co nejrychleji. Konzervativec vidí problém jako bažinu, jíž se musí opatrně přebrodit klikatou cestou – ale dokáže to i s těmi, kterým třeba schází jedna noha, zatímco liberál vidí problém jako propast, kterou přeskočí (velkým tygřím skokem) ti úspěšnější, a to ještě s rizikem, že neví, zda bude ten druhý břeh dost pevný při doskoku.

Intermezzo o spolupráci města s NNO. (Vyžádaný dopis:) Občanské sdružení Náruč ví o vypsání i letošního, již pátého, ročníku soutěže „O lidech s lidmi ….. “ a předpokládá, že město Plzeň se do této soutěže přihlásí. Pro ten případ o.s. Náruč rádo poskytuje své hodnocení zapojení občanů do rozvoje města Plzně, neboť je přesvědčeno, že spolupráce Plzně s NNO je téměř příkladná.
Pokud bude podáván projekt svědčící o tom, že město zorganizovalo účast občanů na rozvoji města, a tak přispělo ke zvýšení jejich podílu na rozhodování, pak Náruč dokládá tímto dopisem své aktivní a snad i přínosné zapojení v projektu „Obyvatelé sociálně vyloučených lokalit a lidé bez domova“. Tuto aktivitu města hodnotí pozitivně, dosvědčuje rozsáhlé a živé zapojení všech účastníků pracovních schůzek, které byly profesionálně řízeny, a nepochybuje o přínosu vzešlých podnětů pro vedení města, přestože bezprostředně nebyly akceptovány všechny podněty. Nepochybně však všechny podněty byly zaznamenány kompetentními pracovníky MMP, kteří se schůzek zúčastňovali, a budou uváženy při tvorbě, resp. korekci Komunitního plánu rozvoje sociálních služeb v Plzni na období 2008 až 2016. Za pozitivní produkt spojený s tímto projektem pokládá Náruč i vydání Katalogu poskytovatelů sociálních služeb na území města, který poskytuje nejen kontakty na aktivní NNO, ale vymezuje i jejich základní parametry, jak si je organizace samy nedefinovaly.
Pokud bude podáván projekt svědčící o tom, že město spolupracuje a podporuje nevládní neziskové organizace a na principu partnerství je zapojuje do rozvoje města, pak o.s. Náruč může potvrdit, že Město výrazně podporuje NNO finančně jednak přímo, a taky prostřednictvím dotací do organizací (nadace, nadační fond), které dále tyto prostředky distribuují dle vlastních kritérií dalším NNO. Zanedbatelnou formou spolupráce (s níž má Náruč jen nepřímou zkušenost) je i zadání zakázek (průzkumy veřejného mínění) konkrétním NNO. Mimo tuto svoji „finanční“ přízeň NNO, projevuje město své spojení s NNO i symbolickými gesty presentovanými např. setkáním primátora s představiteli NNO. Za velmi výrazný projev respektování NNO městem pokládá Náruč akceptování přímých návrhů z NNO na členství v komisích RMP či výborech ZMP v minulém volebním období. Tato forma spolupráce byla v tomto volebním období modifikována tak, že členové NNO jsou (až na jednu výjimku) zařazováni do komisí a výborů pouze jako kandidáti předložení politickými stranami.
Závěrem lze znovu jen potvrdit, že spolupráci města s NNO vnímá Náruč jako pozitivní a doufá, že tomu tak bude i nadále. Zárukou toho může být i skutečnost, že ve vysokých politických funkcích města jsou i představitelé, kteří s neziskovým sektorem mají svoji osobní dobrou zkušenost.

Paradoxy vůdců. Jestliže levicová strana soustřeďuje ty, kteří se domnívají, že každý je součástí společnosti o kterou by se měl „někdo“ starat, pak vůdce této skupiny občanů nemůže být jejich typickým představitelem, neboť on sám se chce starat dokonce o celou společnost. Naopak u pravicové (zvláště liberální) orientace jsou všichni přesvědčeni o soběstačnosti a výtečné kvalitě své osobnosti, což všicni chtějí taky uplatnit i v suverénním politickém vedení stran, do nichž se tyto individuality protismyslně sdružují, takže strany pak trpí názorovou roztříštěností a jejich vůdcové stranu vlastně ani nevedou, ale jen koordinují názory svých členů.

Vedení společnosti. Členové společnosti mají rozdílné vlastnosti. Její vůdcové by ale měli být nad průměrnou kvalitou těch jedinců. To není náročné, pokud společnosti stačí, když vůdcové ten průměr převyšují jen tím, že jsou zdatnější v rétorice, či spíše v drzosti svých projevů, pohlednější svým zevnějškem, nebo jsou populární v oboru, který ani s politikou téměř nesouvisí. Takový stav je ovšem projevem ubohosti společnosti, nikoliv jen projevem drzosti těch vůdců. Vůdcové společnosti musejí převyšovat nejen celkový průměr, ale i průměr elity národa, a to nejen v odbornosti, ale taky v hodnotách morálních. Takto si vybírejme své vůdce.

Koalice. V naší společnosti, zatížené relikty diktatury jedné strany, inklinujeme k vládě „demokratury“. Ač zvoleni demokraticky, chceme vládnout tak, jak to máme zažito z minulé doby. Proto by bylo neštěstím, kdyby některá strana brzo získala nadpoloviční většinu k absolutní suverenitě v parlamentu. Pokud většiny nedosáhne, je možné získat pro vytvoření akceschopného vedení společnosti nadpoloviční podporu parlamentu tak, že je vytvořena vláda koaliční. Strany s blízkou politickou orientací sleví ze svých politických programů a dohodnou se na společném kompromisním programu, který se stane programem vlády. V těchto případech vzroste váha malých stran s nevýraznou „pravolevou“ orientací. Neštěstím koalice je, když se k vládnutí spojí strany s opačnou politickou orientací, dychtivé spíše po pohodlném vládnutí, než po prosazení svého stranického programu. Pro stranu riskantnější, ale pro společnost asi přínosnější, je v tom případě vláda menšinová. Shora popsaný model je ale od skutečnosti tím více vzdálený, čím volený správní orgán je menší. Samospráva v malé obci, kde voliči znají své zastupitele osobně a strany jsou spíše jen organizačním nástrojem než nositelem politického programu, je korektní jakákoliv koalice.

Nezávislí kandidáti. Tato skupina politiků ucházejících se o vedení společnosti je mnohými zatracována. Jsou-li však ve společnosti skutečné osobnosti, mají mít své místo v řízení společnosti, aniž by byly přidruženy k některé politické straně. Je mně bližší ovlivňování společnosti rozptýlenými kvalitními krystalizačními jádry, než znásilňování společnosti silnou politickou stranou sjednocenou pod praporem zrovna módní ideologie. Alespoň senátoři by měli být oficiálním příkladem nezávislých kandidátů. Neoficiální, leč faktická je však i nezávislost kandidátů v malých obcích, kde využívají stranickou kandidátku spíše účelově, než z politické zaujatosti pro ideologii té které strany. Strana je mocenský aparát k účelové manipulaci davem pod rouškou demokracie, osobnost nezávislého kandidáta je pro dav příkladem.

Osobnost v politice. Politická orientace zvoleného vedení společnosti je dána mnoha faktory. Mohou to být hospodářské okolnosti, mediální agitace, vojenský nátlak, prostá zkušenost s předchozím vedením atp. V různých situacích se může vhodněji uplatnit i různá politická orientace, takže nelze mít jedinou za universální. Svědčí o tom i skutečnost, že ve vedení demokratických společností se politické orientace střídají. Jedno by však mělo být neměnné. Typickými představiteli a vykonavateli vládní moci by měli být občané, kterým není jejich vysoké společenské postavení novinkou. Snad toho není možné vždy dosáhnout při revolučních politických změnách, ale vládnutí společenské spodiny by nemělo nikdy mít dlouhého trvání. Jestli někdo umí zahrát pro dav po krátkou dobu jakoukoliv roli, neznamená to, že tato role je mu vlastní, ani to, že touto rolí sám žije. Jestliže již dlouhou řadu let žijeme ve společnosti, kde se můžeme dopídit kořenů jednotlivých politiků, pak taky ty kořeny vyhodnocujme, vždyť s těmi rychle vzešlými hvězdami již máme své vlastní zkušenosti. Pomůcka k tomu hodnocení je prostá: Frak sluší, až když je nošený čtvrtou generaci.

Veřejná nebo tajná volba? Takovou otázku vyvolala i volba presidenta republiky. Konzervativec by se rozhodl podle zvyků a tradice. Ne všichni jsou však konzervativci, takže je třeba hledat jiná hlediska. Asi záleží na tom, jak moc se liší volitel od občana. Má-li volitel kvalitu jen průměrného občana (nebo byl vybrán náhodně), pak je namístě, aby občan věděl jak se volitel chová, když ho zastupuje. Je-li však volitel vybrán z davu jako lepší, schopnější střebávat více a kvalitněji vnější vlivy, jimž je v politice vystaven, pak by mu měl občan důvěřovat a jeho rozhodnutí při volbě presidenta by měl akceptovat. Tajnou volbou navíc není obnažen vztah mezi volitelem a presidentem, případně nezvoleným kandidátem, a to je pozitivní pro výkon mandátu každého z nich. To všechno ovšem platí jen v korektní společnosti. Náš parlament takovou společností není, ba při volbě presidenta se jevil spíše v kvalitě sotva dosahující občanského průměru, takže veřejná volba byla odpovídající.

Trh a společnost. Naše nedávná „revoluce“ je poznamenána myšlenkou dosud stále živenou, že dominantním činitelem pro rozvoj společnosti je trh, který svojí neviditelnou rukou dokáže více, než mysl a vůle vůdců společnosti. Možná se to hodilo novopečeným vychytralým „podnikatelům“, kteří nepotřebovali, aby do jejich aktivit společnost zasahovala. Společnost však musí být řízena, a to zcela viditelným a vžitým zákonem mravním. Maximalizace zisku, což je cílem trhu, nemůže být tím, co určuje směr jejího vývoje. Trhu nelze svěřit např. obranu státu či policii, nemá-li být degradován smysl státu. S tím se dovedeme srovnat. Trh neumí zajistit ani sociální smír a zdraví všech členů společnosti. Nad tímto tvrzením již mnozí váhají. Liberální trh v bankovní oblasti přechází v lichvu – a to už konečně vnímá většina. Jedinec se může řídit tržními kritérii. Zájmy jednotlivců (firem) nejsou ale totožné se zájmy celé společnosti, proto společnost musí být řízena jinak než hledisky trhu. Boj o tržní teritoria bývá i krvavý a je slepý vůči dobrým mravům - a zdá se, že trh je i nepoučitelný, všimneme-li si např. všeobecného podbízivého podporování komunistické Číny.

Masová komunikace. Ten kdo ovládá prostředky masové komunikace asi ovlivňuje názory i jednání společnosti větší měrou než ti, kteří jsou k řízení společnosti demokraticky zvoleni. Komunikace je podřízena tržním záměrům a podle toho se chová. Zkreslení a dramatizování šířené informace je nasnadě, může-li prospět podnikatelskému zájmu. To si musí uvědomit příjemce informace, chce-li zůstat nad věcí. Redaktoři medií totiž nejsou hlídací psi demokracie, jsou to poslušní psi svého pána – vlastníka média masové komunikace. Jejich práce je job, jako každý jiný.
Cestou do pekel je řízení mediální politiky, resp. struktury programů či výběru témat, podle zjišťovaného ohlasu příjemců šířené informace. Nejvíce diváků je průměrné kvality ať za parametr kvality bereme cokoliv, takže medium se právě jim bude podbízet a většina bude stále více vnitřně ujišťována, že to co sleduje, je celospolečenským standardem. Výrazná sledovanost bulvárních medií je jen potvrzením náchylnosti společnosti ke své vlastní degradaci.

Škola základ života Naplnění tohoto hesla ale není věnována náležitá pozornost. Prof. Petr Piťha ve své přednášce k pedagogům v dubnu 2008 porovnává pohledem pedagoga dvacet let prví republiky s téměř dvaceti lety současného společenského dění. Popisovaná fakta nejsou absolutní, leč i v míře přijímané jsou varovná. Revoluční negace minulého a bezbřehá liberalizace nastupující koncepce nesou již své negativní plody. Učitelský stav je degradován a učitelé již nevychovávají. Nevychovanost dětí z rodin a nedostatečná etická výchova ve školách jsou varující. Vstřícnosti dětskému individuu je přehnaná. Ne učitelův, ale žákův postoj je dnes dominantní, což vede i k degradaci forem projevu a myšlení. Nakupené informace z Internetu neumí žáci racionálně zpracovat. Jejich práce jsou pak jen bláboly. V souvislosti s voláním po rozšiřování vysokoškolského studia upozorňuje prof. Piťha na to, že elity nemůže být třetina populace.
Vlastní názor nemusí být generován vlastní hlavou. Za vlastní může být přijat i názor moudrého. I tak jsem si ho ale ještě rozšířil o vlastní konstatování, že dnešní sebevědomá svobodomyslnost nevzdělaných mladých jedinců je spolehlivým základem pro budoucí degradaci celé společnosti.

Stáváme se roboty - ne násilím nadlidí, ale zcela dobrovolným akceptováním nabídky těch vychytralejších mezi námi. Chováme se z vlastní vůle dle vůle reklamních specialistů. Svůj um však oni nepresentují jen v obchodě, kde si to snad nejvíce uvědomujeme. Um profesních manipulátorů využívají i politici, kteří své politické názory chtějí prodávat stejně, jako to dělají trhovci. Všimněme si toho s blížícími se volbami. Vymanění se z davu není pýcha, ale potřeba prospěšná celé společnosti. Čím je kdo schopnější a mocnější, tím musí ale být i morálnější, aby měl vžito, že všechno co dokáže – a o manipulaci občanem to platí především – není možné vždy bezohledně aplikovat.

Není nic staršího, než včerejší noviny, říkají i renomovaní novináři. Mohou mít k tomu dva důvody. Ten tržní chápeme dnes bez problémů - je znamením doby. Pěstovaná módnost i kvalita většiny zboží je dnes taková, že už při nákupu spoléháme na to, že si „zítra“ koupíme výrobek novější. „Čo bolo, bolo“, nyní hltejte mé dnešní novoty - den za dnem je tlustá čára. Job, resp. zisk je ten první možný důvod. Nevyžaduje kvalitu (trvanlivost zboží či myšlenky) a svádí k odbývání veškerého konání.
Ten druhý důvod proč si media hýčkají heslo o včerejších novinách spočívá v tom, že nejen občané, ale i media raději jen sledují události a neanalyzují jejich průběh, k němuž by nutně potřebovala i ty události předchozí. Stav stačí sdělovat, ale k tendenci bychom už měli zaujat nějaký postoj. Tomu se v dnešní dynamické době všichni brání, protože by obnažili ty své slabiny, na které s chutí poukazují u politiků.

Koho volit. O zvolení do čela společnosti se ucházejí naši spoluobčané, kteří se sdružují na kandidátkách s proklamovaným volebním programem. Ten však nebude dodržen již z toho prostého důvodu, že zvoleni budou i uchazeči s jinými volebními programy, takže skutečné směrování společnosti bude výsledkem jakéhosi přetahování o naplňování různých programů. Zde je dobré připomenout hledisko málo diskutované.
Volíme si politiky jako elitu schopnou se vzájemně domluvit na směrování společnosti a dáváme jim důvěru v rozhodování, nebo si volíme populistické politikáře jen jako nástroj realizovaní náhodné vůle křičícího davu? Mají-li to být jen administrátoři momentální vůle davu (nedej Bože), tak ať jsou to kvalifikovaní specialisté, a to na konkrétní místa již předem v administrativě definovaná. Tato varianta je dosud neobvyklá, takže raději setrvejme při výběru ne speciálně, ale jen obecně lepších a moudřejších, než jsme my ostatní. Jestli si ale tuto elitu národa nebudeme umět demokraticky vybrat, tak si přiznejme i svoji nízkou kvalitu a pak nám nezbývá než pod neschopnými trpět a čekat až meze jejich zvůle a arogance budou překročeny tak výrazně, že nápravu vyprovokuje svými metodami lůza. Nebo se snad vzchopí kdesi ukryté jadérko národa, k němuž se až po vykonání díla zase budou všichni hlásit, jako by k nápravě přispěl celý národ?

Ještě jednou o robotech. Ztráta svobodné vůle, resp. volání pro jejím omezování zákony i v situacích zcela banálních, je dalším projevem tendence k dobrovolné robotizaci člověka. Nejsme-li schopni z vlastní vůle se chovat natolik zodpovědně a mravně, že to je únosné i pro společnost, která nás obklopuje, degradujeme v sobě své člověčenství. Současně degraduje i celá společnost, když svůj řád musí řídit zákonem i tam, kde ještě nedávno postačovala dodržovaná tradice a prostá výchova. Vrcholem této formy degradace je, když i vůdcové společnosti a její zákonodárci volají po zákonném řízení banalit a pak i své chování podřizují až těmto mezím, které jsou spíše určené než těm, kteří svůj rozum a mravy již zcela ztratili.

Intermezzo o kolotočářích. Život kolotočářů v době mého mládí asi nebyl lehký. Největší technikou byl elektrický řetízkový kolotoč. Dětské kolotoče byly poháněny lidskou silou ochotné mládeže opřené do nosných trámů nad hlavami točících se ještě menších dětí na kačerech, konících či mašinkách. O točení kolotočem byl zájem, protože někdo tlačil a někdo se chvílemi mohl vozit zavěšen na nosném trámu. Mnohdy byl vstup na „poháněcí“ galerii kolotoče vykoupen podplacením kolotočáře hodovým koláčem nebo buchtou, o něž si řekl. Často tím kolotočářem obsluhujícím kolotoč bylo dítě stejně staré jako ti tlačící na galerii. Cestou kolotočů od vesnice ke vsi si děti kolotočářů školy moc neužily, ale k vybírání peněz za svezení na kolotoči jim jejich kvalifikace postačovala. Ta starší kolotočářská mládež obsluhovala i střelnice, které byly plné papírových růží a pestrých drobností. Všechny zábavné techniky byly rovněž velmi pestře vybarveny a k tomu všemu se z reproduktorů linula hlasitá hudba. Skromné žití kolotočářů v tomto okázale pestrém a hlučném prostředí řadilo kolotočáře hostující na vsi k jakési podřadné kategorii občanů. „Je to tady jako u kolotočů“ bylo synonymem okázalosti v chaosu. Dodnes, jede-li kolem mne již omšelé auto kdysi exklusivní značky s hlasitě bušícími reproduktory, přisuzuji řidiči kolotočářskou letoru.
Pokrok v technice a ve společenském zařazení kolotočářů se výrazně změnil. Starost společnosti o bytí již není tak náročná a zábava se stává mladší generaci neopomenutelným životním projevem, za což jsou mnozí ochotni utrácet značné finanční částky. Ty inkasují kolotočáři, herny, manažeři sportovních klubů, showmani atp.
Zkušenost praví, že frak sluší nošený až ve čtvrté generaci. Kolotočáři mého mládí určitě frak nenosili, takže dnes jsou od té doby tak nejvýše u druhé generace, což je znát na jejich chování, které fraku skutečně neodpovídá. Není to ale projev jen kolotočářů; to jen náhodou právě oni nedávno upozornili na sebe hrůzným činem ve společnosti projevující přízeň politické celebritě.
Dále by intermezzo již nebylo o kolotočářích, ale o mnohých dalších podobných zbohatlících sdružujících se v klany usilující o vliv na dění ve společnosti, což jim pak má přinášet další majetek. Letorou to jsou však často stále jen ti kolotočáři mého mládí. Jak z toho ven, když jsme v tom až po krk? Budeme stále doufat, že politici jsou schopni se chovat lépe než ti, jimiž se obklopují nebo budeme čekat na politiky, kteří jsou dosud mimo tyto klany? Zde však pozor! Jednu skupinu z těch, kteří jsou mimo klan již vzpomenutých „prominentů“ a mohou se ujat věcí veřejných jsou ti, jejichž předchůdci pomohli vytvořit u nás „lepší společnost“ již Hitlerovi i Gottwaldovi.

Manipulace davem jako úskalí demokracie. Mechanismy našich voleb jsou již nepochybně demokratické. Existence stejných mechanismů se ale dovolávali kdysi i komunisté při diktatuře proletariátu. Jejich nabídka kandidátů však nebyla tak bohatá a možnost výběru z ní byl podstatně omezenější. Té někdejší jednobarevnosti volby se dnes nedivíme. Jak si však vysvětlit tu dnešní jednobarevnost presentovanou při volbách do krajských zastupitelstev, navíc, když i ta předchozí krajská byla taky téměř jednobarevná, byť barvou strany protivné? Za komunistů jsme si jednobarevnost vysvětlili především strachem voličů z nepodřízení se vůli diktatury. Dnes se dav chová jako by vše co vláda dělá bylo špatně a vše co se při volbách slibuje bylo již splněnou jistotou. Naše dnešní vůle většiny byla nepochybně taky něčím ovlivněna, byla-li tak nápadně jednotná. Není tajeno, že o volby vítězů se postarali odborníci na manipulaci davem, najatí přímo z Ameriky. Dlouhodobě amerikanizovaný dav jim rozuměl a výsledek se dostavil. Té komunistické volební manýry jsme se zbavili díky hospodářskému zhroucení systému. Čím se však zbavíme amerikanizace našich voleb a nově vznikající letory davu? Nebo snad i u nás zvítězí jen dvoubarevnost možného pohledu na správu společnosti? Jestli právě o to obě velké strany usilují, tak čemu se dnes diví ti poražení?

Liberálně konservativní strana je oblíbené označení pro ODS. Pro stranu i pro politiky je to příhodné označení, protože voliče dokonale mate. Navíc každý z obou pojmů – a liberalismus zvlášť – má řadu modifikací, aby každá skupina (svobodomyslných) filosofů nebo politiků mohla vysvětlit lidu, že právě jejich počínání není chaotickou revolucí, ale je tím správným a době odpovídajícím vývojovým stupněm dosavadního myšlení. Půjdeme-li k jádru věci, tak zjistíme, že liberální a konservativní jsou vlastně dva pojmy zcela antagonické. Liberály láká představa jejich bohorovnosti – vždy ví co je správně, a proto se odvažují k velkým (tygřím) skokům – v mnoha případech do neznáma. Konservativci jsou naopak pokornější a spěchají pomalu, protože více než na náhodnou geniální vizi dají na zkušenost svoji i svých předchůdců. Dnešní uspěchané době to bohužel nevyhovuje. Doba potřebuje spěchat a při tom si ani nevšímá, že se už vlastně přímo řítí … , ani nelze jasněji naznačit kam.

Duchem vánoc bývala pojmenována někdejší pohoda a radost vázaná k svátkům Kristova narození. S tím dnešním komerčním pojetím vánoc se už ten dávný duch příliš neshoduje, ale přesto vliv jakéhosi ducha si stále v různých situacích připouštíme. Příkladem může být ustálený pojem „duch doby“.
Chceme-li se oprostit od ducha, používáme ve stejném významu pojem atmosféra. Svoji atmosféru mají určitá místa i setkání konaná za nejrůznějším účelem. Pro atmosféru místa je uznávaný termín genius loci. Tak silně je ta atmosféra vnímána, že dostala i své odborné pojmenování. Věřím, že významná je i atmosféra vytvořená skupinou lidí. Jako by se nad davem vznášelo jakési fluidum. Znají to i fanoušci např. fotbalových klubů. Není třeba být fandou či nějakým sportovním nadšencem, a přesto nás atmosféra toho prostředí strhne k společnému projevu. Ten projev nemusí být jen negativní. Výrazně se liší fluidum nad fotbalovým či hokejovým utkáním od atmosféry závodů atletických.
Podobně, ale ve větším měřítku a cíleně je vytvářena atmosféra nejrůznějších demonstrací v ulicích měst. Liší se oproti atmosféře např. klášterů či podobných duchovních, ba i vědeckých institucí. Jednotící duch takové společnosti dotváří ke své podobě indiferentní jednotlivce.
To překlenující fluidum se ale musí o něco opírat – musí být iniciováno nebo alespoň udržováno. U církevních lokalit je vžitý pojem „místo promodlené“. Ve společnosti to asi budou silné osobnosti. Nemusí však být pozitivně orientované. Mohou to být zdatní demagogové, což je horší než když z nedostatku buditelů či jinak pozitivních osobností se fluidum nad skupinami - třeba i celými národy, zcela ztratí.

Vůle nezodpovědného lidu. Lid si volí ty moudřejší ze svého středu k tomu, aby sloužili celé společnosti. Tu jejich službu si však představuje každý občan po svém. Někdo chce, aby stát zajistil vzornou péči o děti i v situacích, kdy rodiče svojí nezodpovědností jsou spíše hodni potrestání než sociální podpory. Jiný si myslí, že vztah k rodičům končí tím, když se sám osamostatní a stáří rodičů je již starostí státu. Stát by dle vůle lidu měl snad odfiltrovat i všechna nebezpečí, která ohrožují občana při jeho zcela bezhlavém a nezodpovědném chování např. na silničních přejezdech železničních tratí. Občan chce od státu taky prostředky na léčbu svých neduhů, které si navodil svojí nezodpovědností k vlastnímu životu, atp.
I přes veškerou tuto svoji indispozici k rozumnému životu, která je umocněna i neschopností zvolit si pro sebe to správné vedení společnosti, chce občan rozhodovat v referendu o věcech, kterým rozumí jen málo nebo vůbec. Přitom ví, že zodpovědnost za to své rozhodnutí vůbec neponese. Copak známe jména milicionářů s puškami v ulicích Prahy v roce 1948? Neznáme, ale víme, že to co se stalo, bylo za Gottwaldovy komunistické vlády. Rozhodnutí vlády je kvalifikovanější (i když není správné) a zodpovědnost je vždy adresná. Politik, který se chce jevit jen jako tlumočník vůle většiny je pokrytec. Buď tak maskuje skutečnost, že postrádá vlastní vizi, nebo chytračí, protože dobře ví, že vůlí většiny sám manipuluje skrytými prostředky.

Zákon a prostá morálka. Postoje občanů k chodu společností, do nichž se sdružují nebo jsou nějakým způsobem přinuceni v nich žít, jsou odlišné tak, jak odlišní jsou od sebe samotní občané. K vzájemnému soužití si musejí zavádět společná pravidla odpovídající nabyté zkušenosti. Jedinec, který naruší tato pravidla, je společností trestán. Je-li vývoj společnosti pomalý, jsou tato pravidla snadno jedinci vstřebávána a působení pravidel je většinou společnosti přijímáno jako přirozená podpora stávající morálky. Je-li vývoj společnosti dynamický, nebude pouhá zkušenost dostačující k tvorbě obecnějších pravidel a nad jejich obsahem váhají samotní tvůrci. Na každou aktuální situaci vzniká uměle speciální pravidlo a mnozí docházejí k názoru, že nemravné či trestuhodné je jen to, co je speciálně vyjmenováno jako porušení pravidla – a to je špatně.
Redukce počtu pravidel a jejich větší zobecnění by mohlo být cestou k nápravě. Má to však jednu podmínku. Soudce, který hodnotí provinění, musí mít sám vysoký mravní kredit, odpovídající zodpovědnost, odvahu i svrchovaná práva. To je hodně odlišné od dnešní praxe, kdy provinění je hodnoceno mechanicky především podle porovnání činu s často nedbale formulovanou pouhou literou pravidla – zákona. Ilustrujícím příkladem může být i vžité trestání při překročení vyhláškou stanovené rychlost jízdy autem, místo aby byla hodnocena obecná nezodpovědnost řidičů v dané konkrétní situaci, tak jak je to umožněno např. v případě nepřizpůsobení jízdy stavu vozovky. Postrkování občana zákonem i v banálních situacích je nedůstojné člověku, degraduje jeho osobnostní rozměr a žene ho do stádnosti.

Péče o zdraví. Každý sám je svého štěstí strůjce, mysleli si naši předkové a my jsme v pokušení aplikovat dnes tuto zkušenost i na zdraví. Nezaviněné úrazy v dopravě a snad i nejrůznější epidemie a genetické důvody tuto aplikaci moudra sice narušují, ale i tak zbývá velký prostor k tomu, abychom vinili především sebe za špatný stav svého těla. Kouření, alkohol, drogy, otylost, málo fysické námahy a další; to vše je v naší moci. Nedbáme však na tato nebezpečí, protože spoléháme na to, že péče společnosti o naše zdraví bude trvale až nadmíru humánní. Ani se už nedivíme, co všechno lze léčit a jak poničené tělo lze ještě zachránit. Zde ale bude jednou problém. Lidský věk se prodlužuje a léčených přibývá. Koho ještě zachraňovat a za jakou cenu, komu prodlužovat život a jaký život je ještě smysluplný, uvážíme-li, že prostředky jsou omezené. To nebude problém zdravotníků, ale politiků.

Chytračení, jako typický projev dnešní společnosti. I kdybychom již zapomněli na kuponovou privatizaci, zůstane nám dost příkladů, kdy podnikatel kalkuluje se ziskem z vychytralosti. Jsou to peněžní ústavy spoléhající na to, že klient se dostane do potíží a z toho budou mít větší zisk než z úroků; jsou to nabízené levné zájezdy s přesvědčováním výhodné koupě předraženého zboží; jsou to organizátoři akcí typu „letadlo“, a připojit lze i lživé reklamy a další příklady. Politické strany a vedení státu rovněž klamou své občany, a to i tím, že zveřejňují jen část pravdy, resp. provádějí operace kryté v očích veřejnosti úplně jinými důvody, než odpovídá skutečnosti. To ovšem platí i o státech, podvádějících se navzájem. Občan pak bez výčitek svědomí napodobuje takové konání. Bylo to tak možná vždy, ale snad ne v tak velkém rozsahu a tak nevídané svojí drzostí. Snad to plyne z bagatelizace morálky a z glorifikace zisku, resp. osobního prospěchu v té jeho nejprimitivnější formě – v hmotném prospěchu.

Show jako nezbytná potřeba společnosti. Dubnová návštěva presidenta Obamy jen zvýraznila zájem davu o show. Celebrity se vůli davu přizpůsobují a především využívají tu lačnost davu, aby ho krmily tím, co se davu líbí, bez ohledu na to, zda je to rozumné či nikoliv.
Nejde však jen o tuto „politickou“ špičku ledovce. Pod hladinou je mnohem větší kus tohoto problému. Lid se chce bavit, to je stará zkušenost. To se taky vždy hodilo těm, kteří davu vládli. Využívali tuto lidskou slabost k odpoutání pozornosti od věcí veřejných, dnes bychom řekli od politiky vládců. K této účelové zábavě nabízel starověk gladiátory, středověk popravy a pranýře.
Současnost nabízí jen zdánlivě méně krutou show. Dávní diváci totiž sledovali reálné působivé dění, kdy byl znásilňován někdo jiný. Dnešní divák je ale znásilňován (přetvářen až k odosobnění) sám svým vědomým sledováním jen jakési fikce. Už mu vůbec nevadí, že při veřejném vystoupení neslyší zpěváka na jevišti, ale jen předem připravený záznam jeho hlasu. Nevadí mu, že sleduje sportovní zápas či jinou soutěž, kde výsledek je předem domluvený. Nevadí mu filmy plné počítačových animací neskutečných situací. Onu manipulaci sebou samotným vnímá jako přirozenou a neškodnou. Zde je však ten škodlivý omyl. To všechno totiž není jen jakási dnešní kompenzace dávného výchovného potěšení z neskutečna v opomíjených pohádkách; je to způsob snad přímo cílené degenerace osobnosti v davu.

O víře a vědě. K laickému zcela neteologickému zamyšlení přispěla i má cesta Tureckem, kde je mešit, kam jen oko dohlédne. U silnic, mezi novostavbami bytů i mezi hotely v rekreačních oblastech. A nejsou jen ozdobou, ale slouží ke skutečnému projevování víry v Alláha. Víra Turky nejen umravňuje, ale činí je i zodpovědnějšími v běžném životě, což nakonec má i zcela racionální dopad.
Naše víra v Boha není tak hojná. Odporuje našemu pěstovanému racionálnímu vnímání světa. Je nejčastěji projevována až v nějaké úzkosti – pro jistotu. Mnozí si ale připouštějí alespoň existenci čehosi, co je převyšuje. Svého boha vidí stejně, jako nějaký divoch, který si zbožštil blesk či něco jiného, co převyšovalo jeho chápání. Přijmeme-li v pokoře, že i dnes existují věci „podivné“, a že ani dnešní naše poznání není konečné, pak víra v Boha by nám neměla dělat problém. Vědci pracuji nejdříve s hypotézou. Můžeme tedy existenci Boha zatím brát jako vědeckou hypotézu, k jejímuž potvrzení jsme dosud nedošli jednoznačným racionálním postupem.
Setrváme-li pod vlivem materialismu, pak dbejme poznání svého učitele B. Engelse, který byl důsledný ve své vývojové teorii, jejíž jen část nám byla předkládána. Volně parafrázovat lze Engelse totiž takto: Kdyby v jednu chvíli vymřeli na Zemi všichni lidé, nic by se nestalo, protože po dlouhém čase by ze stávajících opic vznikli noví lidé tak – a zde je to zatajené, jak po dlouhém čase z těch dnešních lidí se stanou andělé. Proč ne, snad jen proto ne, že dnes ještě nic o tom nesvědčí? Co svědčilo nedávným Neandrtálcům o dnešní atomové elektrárně?

Setkávání. Nadcházející doba dovolených a prázdnin je vhodná k zamyšlení se nad tím, jaký smysl v našem životě má setkávání. Je příjemné, když se potkáme s člověkem, s nímž jsme už dávno nebyli ve styku nebo s úplně cizím člověkem, se kterým nečekaně najdeme plno společných přátel. Je to milé a přínosné. Vyhodnocujeme si osudy přátel, a skokem v čase si porovnáváme své někdejší soudy o nich.
Setkávají se však i celé společnosti. A není třeba hned vzpomínat válečnou vřavu, kdy může docházet ke kontaktu a míšení třeba i různých etnik. Jak dosáhnout alespoň v běžném životě toho, aby i sekání příslušníků různých etnik bylo milé a přínosné? V předchozím případě to byly uzavřené kauzy. Vždy jsme posuzovali jednoho konkrétního člověka. Při průniku (setkání) společností dochází k setkávání opakovaně, ale posuzovaný jedinec cizí společnosti je vždy jiná osoba. Má-li být setkávání s jiným etnikem hodnoceno jako milé a přínosné, je třeba zcela ignorovat etnickou rozdílnost, a opět hodnotit jen a jen osobnost konkrétního jedince.
Tak můžeme některé osoby cizího etnika zcela ignorovat a s jinými, deklarovanými si za typické představitele cizího etnika, být dobrými přáteli. Ti ignorovaní ale musí poznat nezájem společnosti o ně, aby tak byli motivováni napodobit ty jedince svého etnika, které si deklarujeme za typické.

Řád a neřádi. Nazývání rozvířených mladíků neřády bylo kdysi natolik frekventované, že jsme si ani neuvědomovali, že tato vžitá nadávka má původ v nectění řádu, tehdy ještě těsně vázanému k společenskému úzu a morálce. Řád nebyl jen napsaný kodex, řád byl uznávanou tradicí. Neřádi se této tradici protivili, ale spíše jen nerozumností svého mládí.
Dnešní představitelé neřádného konání mají mnoho jiných pojmenování, aby se odlišili ti, jejichž chytračení je ještě trpěno či dokonce ututláváno, od těch, kteří jsou již v podezření či dokonce v trestu za stejné chytračení.
Pro řádnou společnost nestačí, aby její řád byl pouze kodifikován. Řád musí být kodifikován kvalifikovaně a především bez podvodných úmyslů. Ti, kteří řád porušují, pak musejí být nejen trestáni, ale musejí být vždy i v opovržení většinové společnosti, ať už jsou pojmenováni jakkoliv.

Občan a společnost. Volby jsou nástrojem, kterým je občanu umožněno ovlivnit směřování společnosti. Voliči jsou však individua a souhrn jejich postojů k řízení společnosti nebývá jednotný. Poradit si s tím musejí volení politici. Již před volbami se proto snaží sjednotit vůli občanů ve svůj prospěch nejrůznějšími sliby a proklamacemi o své případné vládě. Vynakládají na to značné finanční prostředky, ale ty se míjejí účinkem, neboť agitují všechny strany, takže nabídka slibů se vzájemně ruší. Občanům nezbývá, než se před volbou rozpomenout na dosavadní působení oněch politických stran. Až po volbách poznáme, zda jsme si zvolili politiky moudré, nebo jen stranicky zaujaté.
Budou-li umět vládnout jen demokraturou, jak si dosud modifikují zažitou vládu diktátorů, pak i reakce společnosti bude odpovídat dávné zkušenosti. Ti, kteří s demokrasturou nebudou kolaborovat, budou se od takové společnosti separovat a vytvářet si svůj vlastní svět na chalupě či alespoň ve své mysli. Jestli až sem zase dopracujeme svůj postoj ke společnosti, pak to nebude ostuda jen zvolených politiků, ale i naše, protože jsme si prokazatelně nemoudré politiky sami zvolili.

Váha jedince ve společnosti. (Motivováno aktivitou poslance Melčáka, kterému šlo o řád společnosti a ne o několik měsíčních platů, jak se to snažili mnozí zlehčovat.)
Rovnost, proklamovaná od francouzské revoluce se ctí dodnes, i když v detailu si snadno prokážeme, že jsme si rovni tak maximálně před Bohem. Praktikovaná rovnost osobností zkresluje a dělá nepřehlednou skutečnou situaci ve společnosti a ve svých důsledcích se humánně jen tváří. Odlišnost jedinců ve společnosti existuje a společnost by právě na tom měla stavět. Naproti tomu každý jedinec by se měl cítit osobností a podle toho by se měl taky chovat. Nebát se být odlišný od davu a projevovat svoji vůli veřejně, je nadějí i pro zbylou společnost, že momentálně mocní se k ní nebudou chovat jako k davu, ale jako ke spoluobčanům, kterým jen dočasně slouží ze svých pozic.

Klany a mafie. Klany zpravidla chápeme jako účelově a jen ve svůj prospěch působící pevně semknutá společenství. Prorůstají obecnou společností a těží z ní, neboť ve svém oboru, resp. v zájmové oblasti, překračují svojí kvalifikací společenský průměr. Tou kvalifikací může být i vychytralost a další schopnosti až trestuhodně uplatňované. Je-li jejich působení již prokazatelně trestné a agresivnější, snesou i označení jako mafie. V dalším textu jsou oba pojmy spojeny do smírnějšího pojmu „klan“.
Společenství klanu prorůstá v obecné společnosti i do řídících struktur, kde pak uplatňuje svůj vliv. Je-li obecná společnost náchylná ke zkorumpování, je živnou půdou pro působení a rozrůstání se klanů. Naše společnost takovou kvalitu má nejen z dob vlády KSČ, kdy šlo u většiny národa spíše o drobnou účelovou amorálnost („jsem KSČ, aby dítě mohlo studovat“), ale i z doby současné, kdy zisk a majetek byly povýšeny na samotný vrchol hodnot, takže úplatek občan příjme bez zardění. Morální hlediska ve společnosti jsou již druhořadá.
Neopomenutelným faktorem, který prospívá klanům, jsou samotní volení představitelé společnosti na kterékoliv úrovni. Nevolíme je totiž podle jejich kvalifikace pro funkci, ani podle jejich morálních kvalit, ale podle jejich účelové volební agitace, a často jen proto, že nás upoutali svýma „modrýma očima“. Ti zvolení si pak (mylně) myslí, že když jim dal Bůh vládu, tak jim dal i rozum a podle toho se chovají. Proti schopnostem klanů je to však chování málo kvalifikované. Navíc, aby si udrželi své pozice, podléhají často svodům nastraženým právě schopnějšími klany. Prorůstající klany obecnou společnost pak rozkládají nejen tím, že ji okrádají, ale i demoralizací plynoucí z poznání, že zhoubnou činnost klanů společnost není schopna trestat.

Dva pohledy na politiku. Politici soustředění do politických stran jsou přesvědčení, že jejich jednání musí směřovat především k vítězství a k nabytí či alespoň rozšíření moci (vlivu) jejich strany. Hned dalším úsilím politiků je nabývání dostatečných finančních prostředků především pro zaplacení agitace, která nejsnadněji zajistí každé straně potřebnou podporu davu.
Jiný pohled na politiku mají občané, kteří si myslí, že si politiky volí ke správě věcí veřejných. Tento aspekt politiky není stranami zvýrazňován a naopak je občanům vysvětlováno, že shora uvedený pohled politiků není až tak nelogický, neboť mají-li straníci sloužit lidu, musejí nejdříve nabýt politické moci nad společností. A tady je ten omyl. V jakési ideální občanské společnosti by se totiž teoreticky vše obešlo i bez politických stran. Ale i v současné společnosti je zřejmé, že zaujatost stran pro právě jejich představu o správné cestě je neoprávněná. Kromě odsouzeníhodných diktatur totiž nikde nevládne politická strana s vědomím, že je to navěky. Dobře ví, že jednou bude vyměněna stranou jinou – dnes opoziční. Jestli tedy není jediná správná cesta, po níž se má společnost ubírat, pak politik by měl přerůst ve státníka a stranický boj tak přesunout na druhé místo – jako folklór – a přidržet se představě občana, jak politiku praktikovat především k službě celému společenství, a ne jen politické straně. Jak ze straníků udělat státníky, to je otázka. Snad abychom místo zaujatých straníků k vládě trvale povolávali jen dosud osvědčené kvalifikované úředníky.

Bída současnosti. Své moudro nemusíme nabývat jen vlastní zkušeností, ale často ho nalezneme v knihách. A nepotřebujeme číst ani díla filosofů či renomovaných spisovatelů. V útlém sborníčku milého povídání Mons. Františka Radkovského mne k zamyšlení upoutal odstaveček o tom, co bylo v průběhu dějin určující pro společnost – co bylo deklarovanou pravdou, interpretuji si již sám a téma si ohýbám k vlastnímu záměru.
V dávnověku civilizace měl nepochybně pro celou společnost uznávanou (určující) pravdu výjimečný jedinec - panovník, ať už byl králem, panovníky ovládajícím papežem nebo ještě dříve, či jinde - isolován od novověku - nějakým šamanem. Svoji roli zde vždy hrála nějaká náboženská idea - víra. Až v novověku je pravda hledána v zákonech ať už přírodních či společenských. Žádný ať objevený či deklarovaný zákon nemá absolutní platnost a k zákonům se tedy může ve společnosti stavět individuum zcela osobně, a tím se stává tou určující osobností dějin – má svoji vlastní pravdu. Může se mýlit, ale o pravdě vyplývající ze zákona přemýšlí – zaujímá své vlastní stanovisko, snad hledá i novou ideu, upřesňuje (zobecňuje) zákon, a to bývalo určujícím znakem nedávné společnosti.
Současnost společnosti je tragická v tom, že ona snad už ani nehledá své sociální zákony a nepotřebuje ideu, ale za „zákon“ si prostě prohlásí to, co je milé většině – na čem se společnost dohodne, či spíše co si dav ukřičí. A to je bída současnosti, která bytí společnosti nejen degraduje, ale rozvoji společnosti svým chaosem přímo brání.

Signum evropanství. Vánoce slavíme již několik stovek let. Do kalendáře byly zavedeny jako oslava Kristova narození, tedy křesťanskou církví. Z našeho kalendáře nebyl svátek vymazán ani v době komunistické ateistické propagandy. Je to tradiční svátek naší kultury. Tak jak se ale v čase kultura mění, mění se i pojetí tohoto svátku. Křesťanský aspekt je již mnohými brán spíše jako pouhý folklór. Duchovní aspekt je opomíjen, což může časem svátek zcela zahubit.
V kulturách křesťanstvím výrazně nepoznamenaných není ke slavení vánoc žádný důvod a taky svátkem v jejich kalendáři nebyl. Stačí zatím připomenout jen blízký judaismus nebo vzdálenější islám. Ten judaismus má sice silné kořeny, ale současné křesťanství výrazně neovlivňuje, neboť neexpanduje ze stejného důvodu jako křesťanská kultura evropská. Obě civilizace ztrácejí zájem o své fysické rozrůstání se, a ve víře jsou vlažné a tolerantní. Jinak je tomu u muslimů. Jejich biologický potenciál je ještě svěží a produktivní a ideologie (náboženství) je nejen živá, ale především žitá. Expanze této kultury do Evropy je plíživá, ale už zcela zřetelná. Naše pojetí humanismu nebrání její expansi. Využijme tedy alespoň nadcházející dobu vánoční k zamyšlení se nad osudem křesťanství v té nejobecnější formě. Uchováme toto signum evropanství při své dnešní lhostejností dalším generacím?

Jak na dluhy v rozpočtu Když se privatizoval státní majetek „za hubičku“, tak bylo uznávaným argumentem, že soukromník se dovede postarat o svůj majetek lépe než stát. Málo diskutovanou skutečností však bylo, zda ta starostlivost o osobní majetek už znamená i přínos pro společnost.
Nebyl to vždy přínos pro společnost a nebude v naší společnosti ani pravda, že vytvořený nezdaněný zisk bude investován, a tedy opět bude produkovat zdroje pro společnost. A právě proto by nemělo být divné, když budeme zvýšeným daněním vyžadovat úhradu státního dluhu především na těch, kteří mají ještě dnes zvýšené požitky z nabytého majetku, ať už na něm hospodaří nebo jen jeho dalším prodejem nabyli finanční zdroje. Zdaněním výrazného majetku neublížíme ani těm, kteří k majetku přišli poctivěji. Účelová legislativa a přimhouřené oči práva prospěly i jim natolik, že by zvýšené zdanění ani jim nemělo být křivdou.
Druhou skupinou jsou málo daněné vysoké příjmy některých zaměstnanců – zvláště těch ve státních službách. Dovedeme skutečně posoudit, zda vysoké příjmy jsou objektivní a odpovídající vynaložené práci či riziku? Zvlášť nápadné je to u managementu ztrátových podniků s převládajícím podílem vlastnictví státu nebo např. u poslanců, kteří především značné zadlužení státu způsobili. Existují vůbec odpovídající i finanční postihy za prokazatelnou neschopnost projevenou ve funkcích, z nichž vysoké odměny plynou? Beztrestně tyjí ze státního rozpočtu i ti, kteří se jen vezou v rozbujelé správě naší republiky. To všechno jsou rezervy, kam lze sáhnout při úhradě státního dluhu. Jako spravedlivé a možné se to v současnosti jeví i konzervativně, resp. pravicově orientovanému laikovi.
Ještě stojí za zmínku, že nelze produkci (a spotřebu) zvyšovat do nekonečna, tak proč by se neměla zastavit již dnes? Přehnaný růst výroby by neměl být glorifikován. To je módní projev až současné společnosti. Navíc existuje nebezpečí, že nadměrný nárůst některého producenta bude natolik výrazný, že producent nabude významu, který překročí i postavení vlastního státu. Bude pak stát řídit státní správa?

Pomoc při katastrofě Lidské neštěstí nás dojímá, a je-li hromadné, pak nás vzniklá katastrofa motivuje i k pomoci. Míru neštěstí hodnotíme především počtem mrtvých či zraněných a taky počtem těch, kteří přišli o své nejzákladnější životní potřeby. To všechno se musí ale stát v krátkém okamžiku, aby nás neštěstí zaujalo a nabídli jsme pomocnou ruku. Jestli je stejné postižení rozprostřeno na letitý úsek nebo je již vžité, tak nás to až tak výrazně nedojme a k osobní pomoci nás to spíše ani neinspiruje. Strádající a nedožité lidské životy v Africe mohou být toho příkladem.
Pomáhají-li v těchto vleklých katastrofách státy, může to mít i jiný než humánní podtext. Může to být jen účelový projev přízně vedení státu se zcela vědomým jen malým efektem pro postižené. To je v případě, kdy je pomoc z velké části zpronevěřena nezodpovědným vedením postiženého státu. Ještě negativněji se může poskytnutá pomoc jevit v situaci, kdy vedení postiženého státu je neschopné či prakticky neexistuje a podporující státy vlastně soutěží o „dobývané“ území.
Základní pomoc při katastrofách všeho druhu by měla vycházet ze schopnosti poskytnout rychlou pomoc nejbližší společností – vlastním státem. Vést občany k odpovídajícímu vzdělání a k tomu, aby oni si mohli do čela společnosti vybrat kvalifikované a morálně přijatelní vůdce, by mělo být výchozím stavem perspektivního řešení každé katastrofy. Z tohoto hlediska se jeví aktuální pomoc pro Haiti jako málo účinná a promrhaná na vedlejší efekty (policie, armáda, improvizovaná koordinace), protože málo byla poskytnuta v době před zemětřesením k tomu, aby byla základem k vytváření občanské společnosti schopné svého projevu alespoň v krizi.

Nemravné aktivity. V poměrně vnímavém věku jsem prožil celou éru naší komunistické diktatury a nadšený jsem z ní nebyl. Nechci si ji ani připomínat – snad už je pryč. Jen ti spoluobčané, kteří ji podporovali, jsou stále mezi námi. S mnoha komunisty jsem se stýkal, aniž bych o jejich členství věděl, a s mnoha jinými jsem se stýkal, přestože jsem o jejich členství v KSČ věděl. Poznal jsem je a nedivím se proto skutečnosti, že bývalí komunisté ještě dnes zastávají významná místa ve veřejné správě a jsou majiteli rozsáhlých podniků. Každou společnost si při tom svém životním poznání zjednodušeně dělím na ty, kteří chtějí dosáhnout svého za každou cenu, a na ty, kteří do dění společnosti aktivně nezasahují. Ještě existuje i jakási skupina mezi těmito krajními, ale ta není podstatná, i když je větší těch dvou. Lze z ní totiž podmínečně vybírat do obou krajních skupin. Mnozí z těch, kteří se prosazovali a těžili ze členství v KSČ v době nedávné, nemuseli být s komunismem ani ideologicky spojeni, jen jim nevadilo zlo, které kdosi jiný jejich jménem páchal. Dnes titíž někdejší komunisté jsou ve veřejné správě naší společnosti, a pouze se nestydí za svoji minulost do té míry, aby jim stud bránil vstoupit do vedení protikomunistických aktivit. Ale i v současné době mnozí chtějí dosáhnout svého za každou cenu; jenom jim nevadí, že při tom vlastně „pouze“ kradou. Kde je zakopaný pes? Je v opomíjené a bagatelizované morálce.

Existuje únosná amorálnost? Neexistuje, a každá je k odsouzení. Sami ji pouze hodnotíme jinak u bezvýznamného nuzáka (případně u sebe) a jinak u člověka, který stojí na vrcholu společnosti. Příkladů je mnoho. Spousta kritiků „velkých loupeží“ vlastně zcela legálně umožněných špatnými zákony a dobrými informacemi, které měli jen někteří, je kritizována těmi, kteří sami páchají „jen“ drobné krádeže a vychytralosti. Možná jen proto drobné, že k těm větším se nedostali. Podobně mnozí z těch, kteří kritizují nezvládnuté náročné vedení společnosti, jsou třeba již několikrát rozvedeni, protože sami nedokázali řídit ani tu nejelementárnější společnost, totiž svoji vlastní rodinu, atp. U sebe je třeba začít s lepšími mravy i s odvahou pozitivně působit ve svém okolí.
Zvlášť smutné je pro společnost, když v jejím čele jsou vůdcové, kteří nezvládli ani svoji rodinu a ještě využívají svého postavení (informací) k nečestnému nabývání majetku. Je skutečně takové propojení vůdců společnosti s majetkem nabytým vychytralým způsobem menším zlem, než někdejší jen formální a taky jen vychytralé členství v KSČ? A týká se korupční jednání skutečně jen bývalých členů KSČ? Není to spíše příznačný projev právě naší nové společnosti? Neupozorňujeme na bývalé komunisty, jen proto, abychom skryli své vlastní prohřešky? Je to totiž nápadně podobné, jako když komunisté stále oživují problémy s dávným nacismem, jen aby v opovržení konečně nedošla řada i na stejně proradný komunismus. Nejsem pro tlustou čáru za minulostí. Minulost vnímejme, ale více pozornosti věnujme přece jen současnosti, z níž vzejde naše budoucnost.

Obecné a zvláštní Dva mé nedávné názory (Jak na dluhy v rozpočtu a Existuje únosná amorálnost?) mohly vyvolat kritiku konzervativců a antikomunistů, ke kterým se taky řadím. Mé vysvětlení je jediné. Obecná pravidla hodnocení, která bych rád ctil, jsou dobrá pro situaci a dobu blízkou té, která ta „obecná“ pravidla uvedla do povědomí společnosti. Dnešní situace je ale jiná, a obávám se, že nejen v naší společnosti. Nelze ji již hodnotit obecnými kritérii, jak byla praktikována ještě před několika desetiletími. Pro nikdy dříve nevídanou dynamiku současné doby, kdy podstatná část společnosti (střední vrstvy) nestačí skutečné elity ani vnímat, natož být jejich partnerem, je třeba volit kritéria zvláštní – aktuální, vyplývající ze současné doby. Nestačíme zobecňovat to, co se kolem nás jen mihne. Osobní hospodářský prospěch, jako jediné kritérium té současné „pseudoelity“, je zjevně nedostatečné, či spíše nemravné. Tyto „elity“ jsou ale již velmi silné a často silnější než malý stát. Není možné zůstat proti nim korektními v tradičním smyslu. Je již načase aplikovat lidovou moudrost (vždyť taky obecnou) a použít na hrubý pytel i hrubou záplatu.
Jsem přesvědčen, že korektní postoj proti zločincům si může dovolit jen silný element (stát). Zdá se však, že ten již neexistuje, neboť oněmi „zločinci“ je stát často sám naprosto prostoupený. To není jen dědkova pošetilá vize; vždyť i silné Německo váhá, zda nemá odhalit podvodníky chytračící ve švýcarských bankách tak, že řádný stát koupí kradené – tedy neřádné - informace. Je třeba přistoupit alespoň krátce k zvláštnímu přístupu řešení i řady dalších situací, nemají-li se ta dávná obecná moudra z mysli společnosti vytratit navěky.

O rovnosti občanů Volby do parlamentu jsou příležitostí, kdy by se každý občan měl stejnou měrou uplatnit při ovlivnění řízení celé společnosti. Volební zákony i agitace stran jsou ale zaměřeny na to, aby tomu tak nebylo. Rozdíly váhy hlasů k získání mandátu způsobené volebním zákonem jsou nepochybné. S uvážením výrazné účinnosti reklamy je váha hlasu podmíněna i tím, jak rozsáhlou reklamou byl hlas získán, případně jak náchylný je onen volič k reklamě. Nejsme si tedy rovni ani v tom nejzákladnějším, co dělá společnost demokratickou.
Nejsme si však rovni ani před soudem, uvážíme-li, že rozhodnutí soudu nemůže být produktem nějaké spravedlivé mechanické procedury, ale je závislé na kvalitě obhájce a státního zástupce. Kvalitního zástupce získá snadněji bohatý občan. I zde máme dostatečnou negativní zkušenost. Opět základní nerovnost mezi občany. Tak lze postupovat dále, až třeba k nerovnému chování občanů u popelnic.
V čem jsme si tedy rovni, ne-li snad až někde před Bohem? Proč operujeme se zjevnou nepravdou a nepřiznáme si rozdílnost mezi občany? Stojí-li společnost na lživém axiomu, kam může své praktiky směřovat? Naučme se žít ve společnosti nerovných občanů. Bude to sice vyžadovat vysoký mravní standard zvláště těch společensky vyvýšených, ale bude to cesta pravdivá, byť náročnější. Ta Bastila opravdu neměla být dobyta.

Demokracie se přežívá Je špatná, ale nemáme nic lepšího, stále říkají ti, kteří nemají odvahu se zamyslet nad stávajícím stavem. Příznivci monarchie se jen vracejí zpět o téměř sto let, i když zrod republikánské demokracie vidí nepochybně již v té francouzské revoluci před více než 200 lety. I tak dnešní demokracie tedy není z hlediska věků nic tradičního, a to, ani když uvážíme tu řeckou. Ani tam totiž nebyl lid lidem veškerým. A zde je právě prostor pro diskusi nad vlastní demokracií.
Kdo jsou ti schopnější z nás, jímž můžeme svěřit vládu nad celou společností? Monarchové si myslí, že jsou to právě oni. K šlechetnosti i při správě svěřené společnosti jsou vychovávaní po celé generace a v samém počátku rodů byli snad přímo „bohem“ pomazaní. Diktátoři si myslí, že jsou to oni, protože právě oni projevili nejvíce svoji sílu, která je především k vládě předurčuje. Mohou-li být i osvícení, pak diktát nemusí mít vždy (např. za války) hanlivý význam. Ucházet se mohou o vedení společnosti i hospodáři, přesvědčení, že právě hospodářské zajištění společnosti je pro její rozvoj nejvíce potřebné – co na tom, že právě hospodářské krize tu jejich kvalitu občas zpochybňují.
V této posloupnosti se jeví až na posledním místě právo vést společnost těmi, kteří jsou zvoleni veškerým davem. Dav má průměrnou kvalitu a je manipulovatelný. K úskočné účelové manipulaci davem se uchylují spíše ti vychytralí než ti moudří, takže kdo bude v našem pojetí demokracie zvolen, je nasnadě. Je to ostatně patrné i z toho, že takto zvolení tu svoji demokracii chápou jen v té její nejprimitivnější, tj. numerické interpretaci, kdy správné pro společnost je už to, co získá o jediný hlas více než cokoliv jiného. I ti, takto zvolení vědí sice, že moudří měli za demokracii spíše diskusi, ale tu oni nevedou o řešeném problému, ale cílí ji jen k tomu, aby získali pro svůj záměr onen jediný hlas převyšující ty ostatní.
Prvním krokem žádoucí změny by mělo být přiznání rozdílné váhy hlasů. Byla tak vedena různá hlasování v dávné minulosti včetně naší KU, či v monarchistických sborech. Ale i dnes existuje odlišná váha hlasů. Je způsobena účelovou manipulací volebním zákonem, aniž by volič o svém zařazení mohl sám rozhodnout. Je načase začít hledat onu aktuální hierarchii ve společnosti, která se uplatní i při samotné volbě vůdců společnosti.

Elity Při havárii letadla zahynula elita polského národa. Byli to nejvyšší představitelé armády, hospodářství, církve, atp. Elitou jsou prostě ti vybraní. Jak je ale vybrat? Snad jedině tak, že ze společenského průměru výrazně přečnívají v pozitivním smyslu svojí vlastní kvalitou. Nebude nás tedy zajímat elita mezi zloději, nebo ti, kteří z průměru vyčnívají díky své funkci, do níž se dostali podivným způsobem. Elity jsou nutně ve společnosti menšinou, ale jejich zodpovědnost za společnost by měla být výrazná. Jejich společenská angažovanost musí být vyžadována a ne zpochybňována. Pan „Někdo“ musí mít pocit zodpovědnosti za celou společnost a proto musí být vnímán, i když není politik, ale je jen "pouhým" biskupem či řemeslníkem. Einstein a jemu podobní jsou toho příkladem. Mějme úctu k elitám a jejich zodpovědnost za společnost vyžadujme.

O hodnotě lidského života Smrt a materiální újmu člověka vidí současná společnost jako nejvyšší stupeň neštěstí – pro jednotlivce i pro celou společnost. Nebylo tomu tak vždycky. Voják bojující ještě v II. světové válce nemohl vidět smrt ve svém okolí za neobvyklou událost. Měl jinak uspořádané hodnoty. Kladl ještě cosi jiného před sebe. Často šel bojovat dobrovolně a „pouze“ padnul. Padnul za ideál – za vlast, a třeba i „za Stalina“. Dnes děláme tragédii i z toho, když si někdo přivodí smrt svým nerozvážným chováním, ať už je to nerozumným užíváním drog nebo riskantní jízdou autem. Nevážíme si vlastního života a chceme, aby si našeho života vážil někdo jiný, kdo následky našeho nerozumného chování má napravit.

Řízení společnosti Volbou jsme si vybrali k řízení společnosti ty, o nichž si myslíme, že převyšují svojí kvalitou a schopnostmi nás zbylé. Měli by být elitou společnosti. Ani případné referendum vyjadřující názor aktivní části celé společnosti by tedy nemělo přinést kvalitnější rozhodnutí, než bude rozhodnutí těch lepších z nás. Jestli neuznáme tuto skutečnost, tak vlastně zpochybňujeme ten náš vlastní výběr. Rozhodnutí či podpora vyjádřená manipulovatelným davem skutečně není zárukou kvality. Příkladem toho je nástup jak nacismu v Německu tak komunismu u nás. Nechtějme rozhodovat, ale všemi prostředky držme na uzdě ty, kteří se k této zodpovědnosti sami nabízejí.

Ne všechno, co je dovoleno, prospívá Takové osobní motto si zvolil k propagaci při nedávných parlamentních volbách můj syn starší. Nevšiml jsem si, že by něco podobného měla kterákoliv politická strana mezi svými hesly ústředními. Voliče, a tím i poslanecký mandát, lze totiž levně získat především tím, když občané budou mít ve slibech dovoleno, a případně i zajištěno, úplně všechno. Odhlédneme-li od obecné myšlenky toho motta k naší realitě, snadno shledáme, že společnosti očividně neprospívá to, co si do zákonů účelově prosadí nejrůznější organizace jako věci dovolené. Politikům by mělo jít o prospěch celé společnosti, ne jen o svoji stranu a o její sponzory. Toho si všímejme i u nové vlády, která chce být čestnější než její předchůdkyně.

Demokratura jako forma demokracie Ať chceme nebo nechceme, ten minulý režim máme stále pod kůží. Holedbáme se sice demokracií, ale dosud jsme, až na malé výjimky, hledali jen způsoby, jak dosáhnout toho, aby jediná vítězná strana nebo skupina stran vládly ze suverénního postavení bez ohledu na opozici – jako kdysi diktaturou vládli ti komunisté. Stále nedokážeme chápat demokracii jako kultivovanou diskusi a dohodu napříč celým politickým spektrem. Diskuse nad problémy v PSP byly dosud jen klamavé a jalové. Změní se něco po letošních volbách? Jednání vládnoucích stran před jmenováním vlády zatím cosi pozitivního naznačuje, ale při dosavadních zkušenostech buďme zatím raději v soudech opatrní.

Úskalí demokracie Za vrchol demokracie pokládáme skutečnost, že dav si může zvolit ze svého středu své zastupitelské orgány. Činíme tak v domnění, že jsou to ti lepší z nás. Při malé demokratické tradici ve společnosti se nám ale zpravidla náš výběr nezdaří k úplné spokojenosti, proto někteří volají po referendu na každou drobnost v domnění, že rozhodnutí dopadne lépe, než ta rozhodnutí zprostředkovaná zvolenými orgány. Důvod k takové naději však žádný není, neboť voliči jsou ti stejní, kteří si zvolili právě ty nedůvěryhodné zastupitele. Dobrý dojem na výsledky své vlády u nás dosud zanechaly vlády jmenované. Moudrý člověk najde jiného moudrého a ten si sám najde partnery, s nimiž si na vládnutí společnosti troufne. Není to demokratické, ale je to úspěšné. Nepřežila se už ta demokracie, resp. není stále ještě to cílené a profesionální šálení davu při její aplikaci dostatečným argumentem pro hledání jiné formy vlády?

Přijímání novot. Plzeňáci se musejí v těchto dnech smířit s novými kašnami na náměstí. Mohou se občanům líbit i nelíbit a vyvolávají diskusi, jako každá novota. Zažil jsem již protesty proti stavbě hotelu Ural - dnes Centrál, a nepochybně vznášeli protesty i naši předkové proti moderně ať už funkcionalistické, či ještě dříve renesanční a kdo ví, zda byli spokojeni s okázalou gotikou dnešní katedrály. Udržet náměstí po staletí v jednom stavebním stylu se v Plzni nepodařilo, bylo by proto pošetilé vystavět na náměstí imitace kašen, ať už bychom si vybrali k napodobení kterýkoliv stavební sloh na náměstí již zastoupený. Pokračujeme tedy v tradici a na náměstí si budujeme stavby odpovídající právě té současné době a přijměme, že s těmi minulými stavbami na náměstí jsou kašny spojeny právě tou svojí okázalostí.

Referendum je klamnou demokracií. Volají po něm ti, kdo nejsou schopni nést zodpovědnost za svá rozhodnutí. Chtějí vládnout jen tak, že budou administrovat vůli davu. Ta vůle je však vrtkavá a nekvalifikovaná, i proto se vžila demokracie zastupitelská. K řízení společnosti je třeba zvolit takové občany, kteří mají vizi o tom, jakým směrem se má společnost ubírat, a mají schopnost dohodnout se s těmi, kteří nabízejí jiné cesty směřování vývoje. Výkřiky politiků, že voliči jsou dost chytří, aby si sami rozhodli podstatné věci, jsou bohapustým populismem a podbízením se. Chytrost průměrného davu by neměla převyšovat chytrost těch vybraných, pokud je vybíral dav alespoň průměrně chytrý. A navíc davu nepostačí žádná chytrost, nemá-li přístup k informacím.

O politickém ideálu. Politika se zabývá starostí o věci veřejné. Z úsilí stran o vítězství ve volbách ale vyplývá, že v politice jde především o nabytí moci nad veřejností dle představ toho či onoho vládce, a ne o službu v prospěch společnosti. Kdo je tím mocným, to pak určuje způsob vedení politiky. Mohl by jím být diktátor, filosof, monarcha, „lid“, podnikatel, resp. mocná ruka trhu, a kdo ví kdo ještě další. Vždy bude představa o prospěchu veřejnosti jiná, a její blízkost pravdě bude ověřitelná až po drahném čase. Soustředění moci či prosazování jediné představy o prospěchu společnosti je škodlivé, ať je představitelem politiky kdokoliv z těch vyjmenovaných.
Shora uvedené vyhraněné formy starosti o věci veřejné jsou aplikovatelné i při aktuálním vedení politiky. Politické strany se chovají tak, jako by právě ta jejich politika byla ku prospěchu celé společnosti. Kdyby si to totiž nemyslely, tak by z principu již při své presentaci musely volat po kompromisu a ne po svém vítězství, což se zajisté neděje. Strany nabízející kompromis při své volební agitaci alespoň na komunální úrovni by tou novotou voliče jistě udivily.
Konzervativním ideálem je zajisté společnost, kde nedochází k revolučním šokům a vláda nad společností není určena politickými stranami ale především zákonem, který se vyvíjel pozvolna, jak společnost nabývala zkušenost po mnohá léta.

Názor předvolební. Strany se snaží zaujat voliče stručnými hesly předvolební agitace i svými programy, které se ale liší od sebe spíše jen mírou naléhavosti plnění jednotlivých položek, než jejich výběrem. I kdyby se programy stran lišily, tak stejně nebudou naplněny bez výhrad, neboť dojde ke sbližujícím kompromisům tak, jak budou vytvořeny povolební koalice. Kdo zanevřel na některou stranu či na některého politika během minulého období, nebo neupoutal-li ho ničím pozitivním lídr nové strany, nemá důvod takovou stranu volit.
K pozitivnímu rozhodnutí nám tedy zbývají už jen ty předvolební slogany, které taky cosi vypovídají o agitující straně. Vyjadřují totiž svojí formou i obsahem intelektuální potenciál strany, který strana nepochybně uplatní i v řízení města. Shledáme-li tuto kvalitu strany jako pozitivní, pak v důvěře i v odpovídající mravnost těch kandidátů, stojí strana nejen za naši pozornost, ale i za náš volební hlas.

Menšiny ve společnosti jsou nápadné tím, že se liší od průměru nastaveného většinou. Tradičně vnímané jsou menšiny etnické, zřetelně odlišené jazykem resp. původem. Opomenout nelze menšiny, které mají odlišnou sexuální orientaci, či skupiny občanů nějak zdravotně postižených. Aktuální menšinou jsou bezdomovci a lidé na pokraji společnosti. Taky zloději a zločinci jsou jistou formou menšiny. Některé, kdysi menšiny, naproti tomu přerůstají v dominantní společnost (rozvedení, svobodné matky atp.).
Vyspělá společnost menšiny respektuje a vychází jim vstříc. O míře vstřícnosti a míře respektování jejich existence lze ale diskutovat. Má menšinové etnikum asimilovat ve většinové společnosti, nebo se má většina postarat o zachování tradičního charakteru menšiny? Na příkladu ještě nedávno koněspřežně kočujících cikánů je patrno, že tradici totálně udržet nelze a asimilace je řešením – podobně, jak je to již zřetelnější s černochy v USA. V současné době „míchání národů“ jazykové odlišnosti menšin již vstříc nevycházíme např. dvojjazyčnými nápisy; pokud ovšem nejde spíše o problém politický než sociální (Slovensko).
Mezi zdravotně postiženými nemáme za menšinu běžné pacienty, ale spíše ty, jejichž postižení je nápadné. Vyspělá společnost se snaží jejich úděl co nejvíce respektovat a vynakládá prostředky na opatření, která by většina nepotřebovala. Nerozlišuje, zda postižení spoluobčané se do svého stavu (např. na vozík) dostali svým zaviněním či jiným způsobem. Zde je nápadná skupina narkomanů, postrádající dostatečnou vlastní vůli se ze svého stavu dostat.
Široký rozsah bohatství občanů vytvořil vnímanou menšinu tvořenou spíše z těch, kteří jsou na dolním konci toho spektra. Opět je zde patrný různý stupeň vlastního zavinění i míra vůle opustit tuto menšinu. Většinová společnost má tyto lidi za produkt svého působení, a proto je i k této menšině vstřícná. Toho ale zneužívají ti, kteří se spokojí s absolutním minimem bohatství, pokud mohou setrvat v živořícím „svobodném“ režimu, který je jim větší výhodou než ono větší bohatství.
Tím režimem určité nezávislosti na úzu většinové společnosti se výrazně odlišují i zloději, resp. zločinci obecně. Pěstovaná humanizace je živnou půdou pro tuto menšinu už tím, trest za provinění je pokládám za něco nelidského a proto je minimalizován a spočívá spíše v odstavení zločince od společnosti, než v jeho skutečném trestání.
Prvkem současné společnosti je spíše jedinec, než rodina. Takové chápání společnosti staví kojence do rovnocenné situace s dospělým jedincem. Společnost se sice stará o jeho formální práva, ale přitom pomíjí již zcela patrné důsledky odlišnosti vývoje jedince v neúplné rodině.
Všechny tyto náhodně vybrané menšiny ve společnosti výrazně ovlivňují celou společnost. Jak se ke které menšině společnost zachová, to svědčí o míře humanizace. Jsme humanisti, takže se snažíme všem, jak je to jen možné „pofoukat na bolístku“. Možná plyne naše výrazná humanita jen z toho, že nemáme odvahu se k menšinám postavit selektivně. Začal bych se zamýšlet nad přístupem alespoň k těm menšinám, kde problém řešíme výhradně jen finanční dotací.

Víra muslimů a katolíků. Jeden večer v Bělehradě jsem si zašel do náhodně zvoleného bistra na kebab. Zcela naivně jsem si objednal i pohárek vína. Kuchař se usmál a vysvětlil mně, nevzdělanci, že v muslimském bistru alkohol nedostanu. Nijak pro něj nebylo podstatné, že já jsem neabstinující křesťan a on přichází o zisk z nerealizované tržby. Byl přesvědčen, že zákony jeho víry jsou platné obecně a on přece nebude jednat proti takovým zákonům. Křesťané praktikují svoji víru benevolentněji. Nedovedu si představit, že náhodně oslovený křesťanský gynekolog by razantně zahnal ženu, která by požadovala potrat.

Demokracie se přežívá - pokračování. Společnost už neřídí ti, kteří byli zvoleni, ale ti, kteří se spolu dohodnou. To nemusí být chyba, pokud se dohodnou lidé vzdělaní, vychovaní, zkušení – prostě moudří. O takové elitě není schopen rozhodnout dav svojí volbou.
Současná demokracie se projevuje jen ve své „numerické“ interpretaci při hlasování. To je její slabinou. O společnosti tak rozhoduje svojí většinou dav, který je manipulovaný mocnými. Politici tuto skutečnost ale davu nepřiznají, protože by tak dali najevo, že dav degradují, a tím by přišli o jeho podporu.
Má-li demokracie přežít, je třeba aplikovat její další atributy, a to už počínaje i tou „nepraktickou a zdržující“ veřejnou diskusí. Dalším projevem demokracie by mělo být zajištění, že v justici bude eliminována nerovnost mezi bohatými a chudými, případně mezi populárními a zcela neznámými občany. Zákony jsou sice pro všechny stejné, ale jejich interpretace je závislá na advokátech, jejichž kvalitě je úměrná i cena jejich služeb, z čehož je nerovnost zřetelná.
S vědomím, že s demokracií těsně souvisí svoboda, je nezbytné zajistit, aby alespoň ti, kteří jsou v čele společnosti, si spojovali svobodu s postihnutelnou odpovědností za jejich „svobodomyslná“ rozhodnutí. Tím by se snížil i zájem o funkce pojaté pouze jako „koryta“.
Jak toho v demokracii dosáhnout, to je otázka, která již dnes tu samotnou demokracii diskvalifikuje.

Luza ve společnosti. Ať už si zvolíme jakákoliv kritéria pro zařazení spoluobčanů do spodiny společnosti, vždy nám vyjede skutečnost, že tato luza společnost hospodářsky ochuzuje. Nejen tím, že neprodukuje hodnoty, ale navíc zneklidňuje, resp. obtěžuje zbytek společnosti. Přidal bych k této skupině i luzu morální – vrahy, zloděje, podvodníky, ale taky alkoholiky, narkomany atp. Takto definovaná luza nutí společnost nadbytečně investovat do policie, nejrůznější zabezpečovací a sledovací techniky, nadbytečných zákonů, věznic, zdravotních a sociálních zařízení, atp.
Luza buď neakceptuje, nebo zneužívá řád a zvyky většinové společnosti. Má tak dobré podmínky ke svému rozrůstání se. Svobodomyslnost společnosti je jí živnou půdou. Ani mnozí ve většinové společnosti se totiž již necítí trapně ignorováním mnohých zvyků a řádu tradičně akceptovaného většinou. K životu luze stačí to, co spadne ze stolu, případně se sama obslouží z prostřeného stolu svévolně, jen s malým rizikem postihu.
Aby společnost měla na tuto menšinu alespoň nějaký vliv, musí vedení společnosti nejrůznějšími opatřeními „znásilňovat“ a omezovat i zbývající většinu. Takže ne potřeby většiny, ale i ohledy na neřádnou menšinu výrazně určují reálný život společnosti. To je špatně. Nedivme se, že většina se bude čím dál drzejší luze důrazněji bránit.
Ta zlá menšina musí být v opovržení a ne hýčkána „lidskými právy“, nemá-li být celá společnost strhávána do pekel.

Jako za starých časů. „ Soudruzi, dělali jsme chyby, ale dnes už víme jak už od zítřka lépe a radostněji naši zemi povedeme.“ Na podobná slova si ještě mnozí senioři pamatují. Na některých radnicích, ba i v orgánech vyšších, jako by ožil agitační duch té doby a osvědčenou fintou se nás pokoušel znovu zmást. Noví agitátoři asi doufají, že v paměti národa se do dnešních dnů neuchovala dávná zkušenost, že má-li dojít ke skutečné změně, je třeba vyměnit především aktéry.

Ideál dvou politických stran láká velké strany s deklarovanou protivnou orientací k prosazování toho, aby jen takto jednoduše byla presentována demokracie. Možná láká i ty, kteří jsou schopni „myslet“ jen jako počítač v pojmech „my“ a „ne my“ (kdo nejede s námi, jde proti nám). Třetí strana v jednání je jim již komplikací. Eliminace, resp. zničení toho třetího pak může být důvodem ke spojení i těchto dvou politických protivníků do účelové koalice. Je to ale neprozíravé a hloupé. Připomíná to další zjednodušené vidění dvojic, jako jsou bohatí a chudí, bílí a barevní, zdraví a nemocní, atp., jakoby ani mezi těmi skupinami nebyly plynulé přechody.

Podvodem k demokracii. Při ohlédnutím se za uplynulým rokem 2010 bude asi nápadnější spíše ta kauza z prosince, než vlastní volby, byť byly jak do PSP, tak do komunálu. Ostatně, obojí spolu vlastně souvisí. Aby strana získala voliče, potřebuje k jejich „ideologické“ masáži dostatek peněz a ty získává kauzami, jejichž mechanismy byly alespoň částečně obnaženy v prosincovém odhalení ředitelem Fondu životního prostředí. Podvodnými operacemi se financuje vytváření zdání demokracie. A není to jen nějaký momentální defekt, ale je to natolik zaběhlá systémová rutina, že se tomu nediví ani ti nejvyšší představitelé státu, jako by to byla zcela opět ta často i v jiných souvislostech vzpomínaná daň demokracii.
Nemá to s demokracií nic společného, je to normální vžitý podvod, stejný jako jsou zjevně podvodné půjčky s úskočnými podmínkami, nákupní zájezdy podváděných důchodců, přetáčené taxametry prodávaných ojetin, fingované exekuce, zákony tvořené s ohledem na skupinové zájmy, atp. Chytračení je základní projev současné společnosti. Za takové pokládám i oficiální výzvu peněžního ústavu, abych si svoji debetní kartu vyměnil za riskantnější kartu kreditní.

Elity volbou. Není divné, když v průběhu doby je žebříček hodnot ve společnosti aktuálně přestavován. Jinou hodnotu měl uran před objevením štěpení atomu a jinou má dnes při svém energetickém či vojenském využití. I mravní standardy a s nimi i pohledy na elitu se v čase měnily. Z dnešního pohledu do dávné minulosti se za elitu nepochybně mohli pokládat monarchové, církevní hodnostáři, šlechta atp. My bychom k nim jistě přidali i zdatné umělce všeho druhu a filosofy, mezi něž lze zahrnout i tehdejší vědce. S postupem času (rozvoj průmyslu) bychom k elitě přiřadili i ty, kteří byli typickými představiteli té které doby, tedy úspěšné podnikatele, vědce atp. Žádný z nich nebyl vybrán či vyvolen, jak by elitě odpovídalo z etymologie toho slova.
Kdo je ale elitou dnes? Průzkum v naší společnosti docela zřetelně upřednostňuje mezi elitou právě ty volbou vybrané. S tím se nemohu smířit, i když takto pojatá elita dobře vyhovuje té etymologii slova. Za elitu mám zcela jiné osobnosti, tak jak spíše navazují na ty již vzpomenuté z minulosti. Veškerý volící lid totiž vždy bude mít jen průměrnou kvalitu, která rozhodně nemůže rozpoznat výjimečnost přisuzovanou elitě. Snadno se pak stane, že za elitu jsou pokládány hvězdičky nejrůznějších show a jim podobné „osobnosti“.
Elitu není možné volit. Do elity je nutné se vypracovat tak, aby v tom stavu byl jedinec uznán ne davem, ale těmi, kteří jsou elitě nejblíže. Elitářský přístup sice není populární, ale bude nezbytný, mají-li být uchovány hodnoty, které mohou společnost rozvíjet správným směrem. Elity musejí být společností hodnoceny a oceněny a jejich podíl na řízení společnosti musí vzrůstat. S humornou nadsázkou opřenou o zkušenost lze požadovat, aby alespoň občas byla vytvořena vláda z osobností nevolených. Zapojení elit do řízení společnosti je však možné i pouhým důslednějším dbáním jejich názorů či postojů těmi, kteří získali právo vést společnost volbou veškerým lidem - tedy jen jeho zprůměrovanou kvalitou.

Udavač. Takové označení je v solidní společnosti velmi hanlivé, byť odpovídající činnost není ani tam zase až tak neobvyklá. V obecném povědomí je udavačství vázáno spíše k jakési kolaboraci se skupinou obecně nenáviděnou. Za války se udávalo Němcům, později komunistům, atp. Nedávno podal kompetentnímu ministrovi zprávu o konkrétním neřádném dění na Fondu životního prostředí samotný jeho ředitel. Okolnosti byly natolik výrazné, že se své funkce vzdal ministr ŽP. I tento ředitel odhalující neřádné konání ve společnosti byl mnohými označen za udavače.
Jestli tím mělo být naznačeno hlavně to, že ministr vnitra je ve stejné roli jako Němci za války či komunisté ještě nedávno, pak je označení „udavač“ sice správné, ale je s podivem, že takový ministr je ve vládě. Spíše to bude ale tak, že šlo jen o účelové (odstrašující) pošpinění „udavače“, který svojí aktivitou narušil podvodné zvyky, ve kterých mají oni hanobitelé p. Michálka své rejdy přinejmenším už od vzniku kuponové privatizace.

Přílišná tolerance menšin selhala, říká britský premiér Cameron. Konečně to někdo řekl nahlas, říkám já. Multikulturní stát je dnes přirozený, neboť migrace je typickým projevem dnešní doby. Je při tom ale nezbytné, aby ve státě byla dominantní ta skupina obyvatel, pro jejíž ideály a pro zachování její kulturní svébytnosti stát vlastně vznikl. Nebezpečím pro stát není žádná forma spolupráce ve vyšším politickém uskupení, nebezpečím pro stát je rozředění uvnitř státu toho, co bylo motivem jeho vzniku. Těmi ředícími prvky nejsou ani tak ojedinělí „světoobčané“ necítící již své kořeny v konkrétním státě, ale jsou to migranti, kteří se domáhají tolerování svých zvyků obvyklých v místech, ze kterých utekli. To musí mít své meze a je dobře, že už si to konečně uvědomují i ti, kteří si žijí v nadhledu nad děním prostého lidu.

Politika není džob. Je to služba společnosti. Neměla by být ani extrémně placena, a proto ani snížení platů v PSP není křivda. Ty poslance, kteří argumentují (podobně jako soudci), že s nízkými platy jsou snadněji korumpovatelní, bych ihned po tom výroku alespoň mediálně odstřelil. Svědčí to nejen o jejich nízké morálce, ale i o jejich hlouposti, když svoji špatnost dávají na odiv, přestože chtějí být opět voleni.
Politika je diskuse, neboť pravdu o správné cestě „tady a teď“ vždy hledáme. Nestyďme se proto své názory publikovat a všemožně rozšiřovat, aby si jich všimli i ti, kteří je mohou zahrnout do svých rozhodovacích úvah a případně je i aplikovat.

Limita růstu. Současná společnost neusiluje ani tak o harmonii či vyrovnanost, jako spíše usiluje o vítězství a překonání těch druhých nebo alespoň toho stávajícího u sebe. Ptal jsem se renomovaných ekonomů, zda existuje limita toho neustálého růstu všeho, kam se podíváme. Jeden, opravdu dobře vypadající, odpověděl, že tím se ještě nemusíme zabývat, protože, když nám budou už moc dva vepřové řízky na talíři, tak si přece můžeme zvýšit požitek jedním řízkem z lososa. Ten druhý ekonom, málem křesťan, viděl alespoň potřebu zabývat se limitou růstu. A to nejen proto, že to nikdo nedělá, ale i proto, že tím posledním, kdo se tím problémem zabýval, byl Marx snící o málem utopistickém socialismu; a víme, že jeho model nebyl dobře aplikovatelný. Je načase hledat limitu růstu, abychom bezohledně nevystoupali příliš vysoko, odkud je ten pád rovněž neřízený a asi i bolestivý.

Ještě k limitám růstu. Komunismus byl pošetilý v ideologii a krutý v praxi. Proti němu ale naštěstí stál silný odpůrce, který nedovolil rozvinutí komunismu nad všechny meze. Pro současnost je typická až sobecká vychytralost mocných, pasivita či strach skutečných elit zasahovat do vývoje společnosti a chorobná zalíbenost davu vyspělých společností v konzumní společnosti. Proti této pošetilé tendenci ale nic silného nestojí. Není ani zájem hledat limitu či jakýsi smysl a cíl konzumní společnosti, natož by byla vůle se proti nadměrnému konzumu stavět. Jsme naopak nešťastní, když produkce neroste. Má snad být tím korektorem růstu vyspělých společností až revoluce hladových a bídných. Nemusí to být ani žádný „lokální výbuch“, ale jen takové plíživé, ale při tom výrazné prostoupení bídných do konzumní společnosti, že jí totálně „zaplevelí“ a znechutí jí její existenci. To není dobrá vize.

Prorůstání podnikatelských subjektů do politiky se stalo politikům nepříjemným, až když mezi ně vstoupila agentura, která má kvalifikaci k odhalování korupce a podobných neřádstev. Nebo snad tento nový „politický“ subjekt se provinil tím, že jeho podnikatelský záměr je již natolik nápadný, že by si i prostý lid mohl všimnout, že politiku výrazně ovlivňují především podnikatelské zájmy? Což snad není právě ona stávající korupce, proti níž chtěly všechny strany bojovat ve svých předvolebních prohlášeních, dostatečně zřetelným projevem již dávno proniklých podnikatelských subjektů do politiky?

Přímá volba starostů je opět diskutované téma, ale již s uvážením racionálnějších postojů, než je jen populismus a napodobení přímé volby presidenta. Mandát starosty zvoleného lidem je pomyslný a nic neznamená, nepodpoří-li ho zastupitelé. Proto musí být starosta či primátor volen zastupiteli. Až se naučíme věnovat patřičnou péči stávajícím volbám, pak snad můžeme přejít tu a tam i k přímé demokracii, ale i zde bych upřednostňoval spíše referenda než personální volby.

To podstatné nespočívá v pravdě o jednotlivých událostech, ale právě v souvislostech mezi těmito událostmi. Stejná událost ve středověku a v dnešní době má zcela jiný význam a váhu, a to je podstatné. (Vyvoláno heslem u jednoho právě otevíraného lokálního muzea.)

Co nahání strach - jednou větou
1) Neschopně nám vládnou lidé zkorumpovaní, bezohledně zaujatí svými vlastními zájmy, bez studu zneužívající svá postavení, a to od nejnižší komunální úrovně až po samotného presidenta; a lid tento stav mlčky přijímá.
2) Majetkové postavení občanů v naší společnosti je nejen nezvykle rozdílné, ale výrazně roste skupina s minimem majetku, sice fysicky zdatná, ale nezvládající novou situaci, což je potenciální základna možné revoluční společenské změny.
3) Snadná migrace osob ředí dosavadní národnostní struktury, jejich tradici i charakter, na což doplácejí především staré neagresivní společnosti, které si nesmyslně hýčkají liberální představy na sociální vývoj, a mezi ně se řadíme i my Evropané.
4) I ještě dnes mocné státy se lehkomyslně zadlužují u podivných mocností, aniž by se obávaly paralely, kdy záměrně pěstované zadlužování jedinců vede k jejich již zcela zřetelnému propadu do područí věřitelských skupin.

Co nahání strach - 1. pokračování
5) Podivní zbohatlíci jsou tou nejzřetelnější stínovou vládou působící napříč politickým spektrem, zcela nezávisle na volbách, resp. na proklamované demokracii.
6) Snižování studijních nároků na školách a pokles obecné vzdělanosti podstatné většiny národa, jakož i jeho programové odvádění k nenáročné kultuře.
7) Organizovaný zločin a jemu podobná korupce jsou snadno šířeny a nedostatečně potírány, a to i v nejvyšších společenských kruzích.
8) S každým rokem přibývající arogance zastupitelských orgánů od komunálu po vládu může brzy překročit mez, kdy si dav nenechá líbit tak ostentativní své ponižování.

Degenerace voličů?
Je už prokazatelní, že pouhou volbou politici moudrosti a mravnosti nenabývají, a voliči už nepoznávají osobnosti moudré a mravné, aby si je sami vybrali do svých zastupitelských orgánů. Snad je jen nenalézají, protože právě takových už asi ve společnosti moc nezbývá. Může to ale být ale i tím, že ti stávající již dávno zvolení politici se usilovně starají o to, aby onen volící dav byl programově skutečně degenerován, aby byl bez zájmu o vzdělanost a moudrost, a nemravnost aby mu byla již zcela přirozeným společenským jevem.

Evropská civilizace je židovsko-křesťanská a její současný trend je výrazně liberální. Je snad strach z Muslimů pronikajících do Evropy jen obavou, aby tradiční kultura nevzala za své? Vůbec ne. Tradice liberálům není svatá. Strach je především existenční. Na Internetu koluje záznam z nějaké manifestace z Londýna, kde militantní muslimové nijak netají svými hesly svůj záměr násilně prosadit své pojetí řízení společnosti. Utěšujeme se, že takových Muslimů je jen jedna sotva plná manifestující ulice kdesi v Londýně a zapomínáme, že v třicátých letech byla nacistů zpočátku jen jedna sotva plná mnichovská hospoda.

Intermezzo ke kauze Bátora Quod licet Iovi, non licet bovi – to věděli již staří Římané. To jenom my liberálové, resp. prostí lidé dovolávající se hesel francouzské revoluce, si stále myslíme, že jsme si všichni rovni. Nejsme; někteří jsou si rovnější, na to nás přece upozornil již George Orwell. Jak chápat rovnost a mezilidské vztahy, to nám napovídá etika – věda o mravnosti či morálce. Co je však věda pro prostého člověka degenerovaného tendenční bídnou mravností běžného života? Vždyť ani rození šlechtici se dnes již nechovají šlechetně. A co teprve politici? Ti vědí z učebnic typu „Jak se za týden stanu z kmána vůdcem“, že bez ohledu na mravnost musejí především umět na sebe upozornit, a podle toho se taky chovají. Úředník Bátora se proti urážce politikem ohradil metodou „na hrubý pytel hrubá záplata“ a mnozí se nestačí divit, byť jeho forma nebyla ani zdaleka natolik veřejná, jako byla veřejná hrubost „šlechetného“ politika. Ostatně, i v obsahu hrubosti lze umírněnost přiznat spíše Bátorovi.
Bátora se dostal tak vysoko mezi politiky, že si dovolil chovat se podobně jako oni, a tu se náhle politici cítí dotčeni. To jenom oni mají právo být mezi sebou za hulváty. Toto své projevené privilegium chtějí nyní zamluvit tím, že od výčitek Bátorovy hrubosti přešli k nepřijatelnosti jeho politické orientace. Zdá se jim být málo mravný a je přímo extrémní svými postoji. To, že přehlížejí vlastní nemravnosti v bratření se s komunisty a taky své výrazné extrémy třeba v podivném nabývání majetku jimi samými, což nepochybně společnosti hospodářsky ani mravně vůbec neprospívá, to naši politici jaksi přehlížejí.
Kauza Bátora je prkotina, kterou neschopní politici nafukují, aby oddálili řešení úkolů závažnějších, o jejichž vyřešení si nestojí nebo na ně nestačí.

Sport = soutěž + show + business Diváci na atletickém mistrovství světa v Koreji zažili šok, když favorit Bolt pokazil start v běhu na 100 m, a tak vypadl ze závodu. Nejpřirozenějším důvodem byla prostá nervozita na startu – i profesionálům se to stává, byť zase ne až tak často. Spekulovat lze i o tom, že raději úskokem dobrovolně odešel ze závodu, než by byl poražen v boji s ambiciosním soupeřem. To mohl pokládat za efektnější, než výmluvu na svoji zdravotní indispozici.
Taktizování sportovců je jen jeden způsob, jak na sebe upoutat pozornost. Velké závody jsou totiž nejen soutěž, ale jsou taky show. Diváci přišli nejen proto, aby byli svědky sportovních výkonů, ale i proto, aby se bavili. To pořadatelé dobře vědí, a proto nebrání nejrůznějším scénám, které upoutávají pozornost. Svlékání dresů je jen jedna taková varianta. V jiných sportech je to ničení tenisových raket, hokejek, ba i různé „šavlovačky“ mezi hráči, atp.
Sport je však taky business. Je to dobrý džob pro vrcholové sportovce a je to osvědčený prostředek podnikání organizátorů sportu. Příklady k tomuto hledisku jsou hojné a jdou až do té míry, že soutěžení je jen hrané, aby se diváci bavili, ale výsledek je předem domluvený, aby bylo dosaženo jakéhosi finančního efektu ať již jen mezi hrajícími kluby, nebo dokonce i vůči domluveným sázkařům či podobným vzdálenějším „podnikavcům“.

Mravnost ve společnosti schází Bezpečnostní informační služba ve své výroční zprávě za r. 2010 uvedla, že justice v ČR je zatížena korupcí. Někteří soudci a státní zástupci se chovají nestandardně. Soudci se ohrazují, ale kdo sleduje dění alespoň na Západočeské universitě v Plzni, dá asi spíše za pravdu té zprávě BIS. Soudci by měli mít tradiční vážnost; tu ale nemohou nabýt pouhou imunitou, která je chrání proti kritice a postihu.
I zde se projevuje důsledek zanedbávané péče o mravnost ve společnosti. Je-li glorifikováno nebo jen umožňováno dosažení společenského postavení, nabývání majetku, vítězství nad ostatními, atp. bez ohledu na způsob, jímž toho bylo dosaženo, pak je to cesta do pekel. Ten způsob jednání je právě podmíněn postojem k mravnosti. Není-li mravnost ve společnosti pěstována výchovou jak doma, tak v obecném životě, tak proč se divíme tomu, v jakém stavu se společnost nachází.

Dění ve společnosti Současné celosvětové dění ovlivňují především dvě nové skutečnosti. Vždy je v tom ale člověk. Na tom dolním konci společenského postavení je to obtížně zvládaná rychlost společenských změn a zvláště pak migrace. Snadný a rychlý pohyb celých společenských skupin způsobuje ve většinové dlouhodobě usedlé společnosti zmatek a šok, se kterým se v krátké době neumí vyrovnat. A nemusí to být ani migrace trvalá. I krátkodobé pobyty ve vzdálenějších kulturách rozptylují hranice mezi rasami a ovlivňují domácí zvyky. Ty zvyky ostatně stačí ovlivnit i pouhé hojné informace, které jsou vlastně taky jakousi virtuální migrací. Právě dynamika těchto a dalších změn je pro většinu společnosti stresující.
Na druhé straně společenského spektra kde člověk operuje, jsou velké hospodářsky silné a často i nadnárodní společnosti. Ty přesahují nejen rozměry států, ale především i jejich význam. Nadnárodní společnosti vytvářejí hodnoty a operují s finančními prostředky, o kterých se představitelům států ani nezdá. Tomu odpovídá i vliv těch, kteří nadnárodními společnostmi vládnou. Společnost v jednotlivých státech tedy fakticky neřídí demokraticky zvolení představitelé toho státu, ale ti, kteří jimi z pozic většího společenského potenciálu manipulují především ve svůj prospěch. Demokracie, jíž označujeme naši současnou vymoženost, je tedy opravdu jen zdánlivá, a tedy matoucí a proto hodná výrazné korekce. Nalháváme si, že naše společenské uspořádání je ve vývoji tím společenským vrcholem. Není. Je již cestou z kopce dolů a je i na nás, aby ten skluz do pekel nebyl příliš rychlý. Je třeba získat čas, aby si této změny všimli i ti mocnější a schopnější v hledání nového řešení.

Demokracie má smysl jen ve vyspělé civilizované společnosti našeho typu. Pustne-li společnost na svých mravech, mizí i význam demokracie, a ta se stává pouhým mechanismem tupě vyhodnocujícím hlasování. Chceme-li si uchovat, resp. vytvořit skutečnou demokracii, pak se musíme více věnovat kultivaci a aktivitě občanské společnosti. Každý jedinec musí cítit zodpovědnost za své činy, za dění kolem sebe a nesmí se bát svůj názor vyjádřit přesto, že se mu jeho hlas zdá být jen kapkou v moři.

Každý složitý systém, který jsme vytvořili, bývá řízen, má-li fungovat racionálně a ve prospěch zřizovatele. Hospodářství společnosti takovým systémem je. Představitelé volného trhu dobře vědí, že ani jejich trh není tak volný, jak nám vnucují. Od trhu v řízeném hospodářství, které je řízeno ve prospěch celé společnosti (byť třeba neuměle), se ten volný trh liší v tom, že je řízen těmi, kteří trhem manipulují pro svůj osobní prospěch.
S řízením celé společnosti je to složitější. Tam náš podíl na systému není tak výrazný a navíc při tomto řízení je v demokracii příliš mnoho „řidičů“ a jejich efekt tomu taky odpovídá. Při malé kvalifikaci a velkém sebevědomí „řidičů“ dochází k chaosu, který se snaží napravit nečekaný diktátor nebo zdánlivě demokratický manipulátor. Obojí je nebezpečné, a ty potenciální důsledky jsou slabinou demokracie.

Barva kůže již rasu neidentifikuje. Rasismus nahrazujeme ve svých sděleních barvou kůže – bojíme se toho výrazu, neboť asociuje nemilé vzpomínky. Rasa ale i tak pomalu zaniká výrazným míšením ras a letora rasy se přesouvá i na jinou barvu kůže. Zkracují se cesty mezi lokalitami obsazenými rasami, míchají se geny – to je základní informace, na níž bude třeba stavět prognózy vývoje společnosti. Snad i zde se uplatňuje pravidlo o růstu entropie. Odlišnost skupiny od celku však může být podmíněna i jinak, než jen rasou - třeba trvale nabývanou zkušeností. Zde za pozornost stojí dvě krajní společenské skupiny. Na dolním konci jsou ti, kteří spoléhají na to, že většinová společnost je už natolik humánní, že jedince nenechá padnout, i když se rozhodne pro absolutní pasivitu a pojídá jen drobky, které odpadnou ze stolu toho bohatšího celku. Na horním konci jsou pak ti, kteří naopak oplývají aktivitou v konání ve vlastní prospěch a na úkor toho celku. Bohatnou hmotně i shromažďovanými informacemi, které jim umožňují další růst bohatství. Nenajdou-li limitu růstu svého majetku a bude-li jejich srdce čím dál tvrdší k většinové společnosti, pak tato „rasa“ je společnosti nebezpečnější, než ty všechny ostatní.

Společnosti nezanikají jen vojenskou porážkou, nebo totálním hospodářským krachem, ale zanikají i rezignací na zásady, na nichž byly vytvořeny. Tento zánik nás asi čeká, protože už téměř nejsme státem Evropy, ale spíše tu máme Babylón. Není to však jen obraz našeho národa. Národ a jeho suverenita je pojem čím dál více jen pomyslný a je překrytý výraznými nadnárodními společnostmi.

V rozhlase se mnohým jeví jako nepřiměřená proporce mezi hlasitostí mluveného slova a prokládané hudby. Prý se s tím nedá nic dělat. Je to dáno přímo užitou technikou. Myslím si, že by tu techniku mohl přemoci moudrý člověk, kdyby přijal názor, že hudba, která je jen kulisou mluveného pořadu, nemusí být v technické kvalitě (zajištěné výraznou hlasitostí) toho slova a naopak by to mohlo být při pořadu reprodukované hudby třeba klasické, kdy by mohlo být průvodnímu slovu na hlasitosti přidáno. Nemusel bych tak stále pobíhat k rádiu, abych si hlasitost mezi hudbou a slovem měnil. Ježíšku, byl by to pěkný dárek.

Nekrolog Na naší prezidentské zástavě je napsáno „Pravda vítězí“. Tuto nedokonavou formu slovesa s žádoucím obsahem převedl na dokonavost první president České republiky pan Václav Havel, když si vytkl za své heslo, že „Pravda a láska zvítězí“. Právě ta láska mu byla potřebná k dokonání toho vítězení. A lásku projevuje nyní i národ, když se se svým presidentem loučí.
V těchto dnech odchází z našeho světa člověk slušný, ušlechtilých ideálů a dramatik scén nejen divadelních. Byl to filosof a státník, jehož postoje nebyly vždy chápány a někdy byly podivné mnohým lidem při hodnocení těch postojů v krátkém časovém horizontu. Havlův horizont byl až za obzorem, kam dohlédnou i ti dnešní pragmatičtí straničtí politikové a k nim přidružení podnikavci, proto taky byl uznávanou osobností tam, kde společnost nebyla natolik deformovaná.
Havel byl ústřední postavou události, která změnila tvář naší společnosti. Právě k němu se ale váže i protimluv „samet a revoluce“. To se špatně chápe těm, kteří jsou radikální až dnes, když práci za ně dávno už kdosi vykonal. Matematici mají k filosofům blízko a ti hledají objasnění složitých závislostí v jejich limitě, takže si dovedou představit revoluční postih komunistů, kterých jsme měli v národě opravdu až nadmíru. Každá rodina měla svého komunistu, a kdo z té rodiny by proti němu revolučně zasáhl? K tomu horizontu filosof Havel na rozdíl od těch dnešních radikálů dohlédl včas. Komunisté mohou vyčítat Čalfovi „kolaboraci“ s Havlem, ale Havlovi nelze vyčítat snahu o pomoc komunistů k přechodu do velké nové společnosti, s jejímž řízením nikdo s těch disidentů neměl pražádnou zkušenost.
Netroufám si komplexně hodnotit Havlovu osobnost, ale jen doufám, že s jeho tělem neodejde od nás jeho duch. Je jen na nás, abychom ho stačili vnímat a nenechali se strhnout k dravosti pragmatiků, jejichž pravdy jsou krátkodobé a účelové.

Havlův odkaz Smrt Václava Havla měla ve společnosti jeden výrazný pozitivní dopad, který by neměl být promarněn. Spontánní projev přízně totiž nebyl vyvolán jen zvědavostí a dokonalou show, ať už jakkoliv byl pohřeb znamenitě ke zhlédnutí organizován. Duch, resp. myšlenky Václava Havla se pohřbem obrodily i v hlavách davu. Byla by chyba tuto dispozici nevyužít. Sotva se ale najde stejně dobrý vůdce, který by za sebou táhl organizovaný dav, takže nezbývá, než aby se vytvořila fronta jedinců. Každý může být zpočátku krystalizačním jádrem lepší společnosti. Naděje, že se krystalizační jádra časem spojí - zorganizují, není totiž nulová, neboť stávající situace ve společnosti po pravdě a lásce přímo volá, aby tak byly co nejdříve potlačeny lež a sobecká bezohlednost.

Neduhy demokracie Naše demokracie je jen zdánlivě vrcholem možné správy společnosti a snad jsme již dobře poučeni, že ji nelze aplikovat kdekoliv. Zvláště liberální – svobodomyslná a jen hlasováními interpretovaná demokracie je zhoubná i v naší společnosti. Svobodomyslnost je živnou půdou chaosu, zvláště když potřebný řád je cílevědomě komplikován a bagatelizován. Honba za hlasy k získání jakékoliv většiny při hlasování je jen projevem politického primitivizmu. Vytvářený chaos ve společnosti využívají politici, kteří nás svými sliby balamutili před volbami. Po svém zvolení už pracují především jen ve prospěch svůj a hospodářsky mocných partnerů, a nikoliv ve prospěch celé společnosti. Prostému lidu spíše jen čurají na nohy smyšlenými legendami o své práci pro celou společnost.

Filipika Ještě nedávno se o svoji pozici na světové scéně rvaly jednotlivé státy. Prezentovaly se nejen svým hospodářským potenciálem, ale i přímo válečným úsilím. Po druhé světové válce se snažili Evropané zabránit válkám Evropským společenstvím, ať už mělo v čase jakékoliv pojmenování. Od té doby je válečné úsilí o hospodářskou nadvládu jednotlivých států eliminováno prakticky celosvětově. Možná to ale není jen vlivem toho Evropského společenství, ale i tím, že důvody, proč státy válčily, přešly na společenství nadnárodní, která prostupují celými skupinami států. Ta uchvatitelská tendence ze světa nezmizela, ale jen přešla do jiné sféry, kde krvavé válčení mezi státy soustředěné v nadnárodním společenství není již aktuální. Uchvatitelská tendence však setrvává a proti lidu prostému se uplatňuje napříč státům i napříč těm nadnárodním společenstvím. Je stejně škodlivá a hodná nejen opovržení, ale i cílevědomého odporu.
Jde o tak výrazně novou kvalitu v celospolečenském vývoji, že ji lze srovnat s nástupem průmyslové revoluce v minulosti. Tehdy dělníci rozbíjeli stroje, aby sobě nepříjemný vývoj zastavili. Nepovedlo se jim vývoj zastavit, ale k nápravě časem došlo. Může se stát, že i dnes se chopí ti postižení podobných prostředků. Nemusí to být kladiva, ale třeba prostředky IT. Těmi naruší nástroje zisku těch, které shledají jako své nepřátele. Nezabrání tak sice zcela jejich moci, ale přimějí je snad k větší ohleduplnosti k těm, kteří jsou bezohledností mocných postiženi. Všichni bezmocní by měli dát najevo, že tu jsou, a že jsou přece jen schopni na sebe upozornit tak, že to bude těm mocným alespoň nepříjemné, i kdyby to mělo spočívat jen v rozbíjení oken těm, kteří si za nimi hoví na úkor těch bezmocných.

Suverenitu lze česky zjednodušeně vyjádřit jako nezávislost. Často o ní mluvíme v souvislosti se vstupem státu do nějakého společenství států. Státy jsou ve společenství, ať chtějí nebo nechtějí. Nejsou totiž nikdy bez vlivu těch ostatních států. Navzájem spolu obchodují a používají k tomu cizí měny, domlouvají se cizími jazyky, svými exhalacemi ovlivňují životní prostředí sousedních států, občané prostupují navzájem hranice států, nad jejich územím přelétají cizí letadla a družice, …. A to vše vyžaduje jisté ústupky v suverenitě. Vzdání se části práv státu, aby mohl být členem vyššího společenského útvaru, je zcela přirozené. Je to analogické k omezení svobody jednotlivce ve společnosti, kdy jedinec musí dbát zákonů, které ho nutně přesahují a taky omezují jeho bezbřehou svobodu.
Nových omezení suverenity státu se lekáme. Dodnes se ale státy vzdávají části své suverenity v zájmu zachování míru. A nemusí to být jen klid zbraní. Hospodářský boj je taky formou uchvácení protivníka. Že může být slabší stát hospodářsky zcela zničen, když si silnější společenství jen umane, o tom není třeba pochybovat. Holedbání se suverenitou u malých států je tedy spíše komické než soudné.

Dnešní společnost je již natolik produktivní, že se snad už nikdy nemůže dostat hospodářsky na své dno. To je jen zdánlivá výhoda. Nemáme-li se kde odrazit, budeme se trvale motat blízko dna, a to je taky nepříjemný stav. Toho dna dosáhneme až nějakým jiným šokem ať už mravním nebo jinak katastrofickým. Jen náhlá katastrofa je ale dnes vnímána jako varující a nápravný šok. Trvale probíhající a jen pozvolna rozšiřující se katastrofy jsou trestuhodně přehlíženy. Už mnozí vnímáme, že hospodářský růst není dominantní podmínkou štěstí, přesto se děsíme, když společnost nevykazují růst zvolených a glorifikovaných hospodářských ukazatelů. Jaké jsou limity tohoto růstu, však nezkoumáme, a proto ani netušíme stav budoucí společnosti, k němuž se usilovně pídíme.

Korupce je zhoubným neduhem naší společnosti. Není to import z Asie či Afriky, ale sami jsme si i v naší středoevropské oblasti korupci povýšili na běžný a akceptovaný životní projev. Nabývá již rozměrů, kterých si musí všimnout již i zcela prostý člověk, který je ve společnosti pouhou součástí davu. Jen díky tomu ale má korupce naději i na své zničení, či alespoň na své výrazné omezení. Řešení není totiž v tom, že jedinec, ať novinář či jiný intelektuál, bude nad korupcí meditovat, ale v tom, že svým způsobem se již musí projevit dav. Hlasitý křik a až násilné demonstrace proti politikům, jsou tou odpovídající formou. Politici na všech úrovních za společnost zodpovídají, a proto oni především musí naši nelibost pocítit. Není třeba čekat až na volby.

Cestování má podstatný podíl na stavu dnešní celosvětové společnosti. Davy, ne jen elitní hrstka, poznávají cizí kultury. A může to být třeba jen cestování fiktivní, umožněné komunikačními medii. Navíc násobení tohoto vlivu nastane, když „cestovatelé“ na novém místě setrvají. Přesouval-li se v minulosti celý kmen i se svými zvyky, budiž. Přicházejí-li ale do některé kultury početnější menšiny kultury odlišné, dochází k efektům až nečekaným. Příkladem mohou být již dávno působící misionáři nebo zcela aktuálně působící vojenské mise roznášející do světa atlantickou kulturu (demokracii). Míchání kultur snadným cestováním má následky, jejichž dopad jen nesnadno odhadneme.

Na hrubý pytel hrubá záplata, takovou lidovou moudrostí lze omluvit nejen aktivity Romana Smetany, ale i divoké demonstrace občanů. Nelze jim vytýkat protiprávnost. Nemají totiž možnost ovlivnit si ve svůj prospěch legislativu, jak se to často daří vychytralým politikům, resp. podnikavcům v politice a dalším přidruženým podnikatelům a jejich lobbistům. Bouřící občané nekonají proti dobrým mravům nic horšího, než dělají bohužel sice legálně, avšak s cílevědomě pokřivenými paragrafy ti, kteří občanům ve skutečnosti vládnou.

Komunální politika V malých obcích se snad ani nemohou moc lišit programy různých politických stran. Záleží tady především na osobně poznané kvalitě těch, kteří mají místní problémy řešit, a ne na jejich proklamované politické orientaci. Kvalitou není jen vzdělání, ale i zkušenost a mravnost. Čím je obec větší a občané se navzájem už moc neznají, tím více roste váha vyhlášeného programu té které politické strany. Na významu nabývá nejen výčet problémů navrhovaných k řešení, ale i vlastní přístup k těm úkolům. Plánovaná řešení jsou již větší, a pohled zprava se zpravidla již liší od pohledu zleva. Trapně a podezřele se pak jeví zastupitelstva velkých měst, kde existuje pravolevá koalice.
Potřebné sjednocení názorů na výběr úkolů a způsob jejich řešení není už dosažitelné politickým postojem, takže se výrazněji uplatňuje váha zcela nevolených chytračících podnikavců, toužících po majetku, jejichž vlivem jsou právě velké politické strany často přímo řízeny. A to je ta bída naší politiky prostupující i nad politiku komunální. Ještě před naším letopočtem se domníval jistý Cicero, že „Nic není tak typické pro přízemního a omezeného ducha jako láska k majetku.“ Naše poznání je již jiné, ale kdo to nahrazuje Cicerona?

Moderní doba se neobejde bez počítačů a veškerých dalších vymožeností založených na IT. Nová technologie mění ale i zvyky a myšlení těch, kteří jsou jí zasaženi. Mobilem se vykecáváme o věcech buď zcela nepodstatných dříve v komunikaci opomíjených nebo dokonce o věcech dříve důvěrně zamlčovaných. K řešení technických úloh využíváme již hotové programy, které vymyslel kdosi jiný, a my nijak nemusíme tříbit vlastní mysl. Zpravidla ani nespějeme přímo k cíli, ale jen si vybereme jednu ze spočtených variant, které na nás počítač vychrlil. I ve fotoaparátu máme počítač, který myslí za nás, a to spolu se snadným mazáním nepovedených fotek nás svádí k chrlení dalších a dalších snímků. Taky jsem na to doplatil, když jsem si ze zájezdu ve Španělsku přivezl snad 4000 snímků, z nichž nyní musím vybrat k prohlížení asi desetinu.

Zábava je snad fenoménem doby. Potřeba lidské práce ubývá, jak jsou činnosti čím dál více doplňovány technikou, a plynoucí čas je třeba nějak vyplnit. Bavit se můžeme aktivně tak, že to prospívá našemu tělu či duchu, ale častěji se propadáme do situace, že chceme být baveni a svůj přínos vidíme nanejvýš v tom, že nabídku zábavy nějak hodnotíme. I tato forma zábavy je pozitivní, pokud má jakousi kulturní úroveň a je jistou formou relaxace. Přibývá však zábavy, která jen vyplňuje naši nudu. Může být prezentována televizí, filmem, rozhlasem, tištěnými medii, atp. Bída této zábavy nespočívá v tom, že ji aplikuje některý jedinec, ale v tom, že nabídka je již na takto nudícího se jedince orientována a svojí bídnou úrovní tomu odpovídá. Nepůsobí však jen na toho jedince, ale má výraznou publicitu, takže zasahuje a strhává do svých tenat další a další jedince. Tak zábava postupně degeneruje úroveň celé společnosti.

Úředníci jsou často kritizovaní nejen lidmi, kteří s nimi docházejí do styku, ale i těmi, kteří si je do vysokých pozic sami uvedli – např. politiky. Zda se tak děje právem či neprávem, to je otázka. V dávných dobách platilo: „Komu dal Bůh úřad, tomu dal i rozum.“ To už dávno neplatí.
Dnes je situace jiná. O vysoké úřednické posty se občané ucházejí bez ohledu na Boží dary, resp. bez ohledu na dostatek svého rozumu. Mnozí jsou úspěšní jen díky svým známostem nebo díky svému proklamovanému politickému postoji, který se hodí tomu, který si úředníka vybírá. Takto vybraný úředník, a není to neobvyklé, pak není znalcem ve spravované oblasti, ale je jen sluhou podřízeným vůli svého šéfa, často již politika ať už vládního nebo komunálního. A to je jeden z problémů naší společnosti, který má důsledky i hospodářské, protože onen nadřízený volený politik zpravidla není kvalifikován v oboru, v němž působí; ale když ani jeho úředník kvalifikován není, pak dochází k bídnému hospodaření.

Limitu růstu ekonomiky nezkoumáme, jen usilujeme o to, aby HDP neustále rostl a čím více, tím lépe. Jsme skutečně tak daleko od limity důsledků našeho ekonomismu, že by nás limita neměla zajímat? Marx měl jakousi představu o tom konci, ale snad se mu nenaplňuje. I když nechceme dohlédnout konce, mohli bychom alespoň věnovat větší pozornost cestě, po níž k tomu neznámému konci právě kráčíme. Řízení společnosti s ohledem jen na požadovaný růst HDP není totiž dobré a připomíná komunistický dogmatismus. Honba za ziskem a v davu záměrně živená potřeba konzumace a požitků aby mohla růst výroba a služby, nám zamlžuje nezbytné hodnoty pro kultivaci společnosti. Společnost snad v této situaci ani nemůže být řízena, nemůže mít řád, neboť ekonomika volného trhu není vědou s jasnými zákony, je-li trh tak výrazně svévolný. Ekonomismem řízenou společnost vede ten, kdo je silný, ale ten ještě nemusí být moudrý. Rozhodně myslí spíše na sebe než na celou společnost.

Volby do krajů mají charakter spíše voleb do PSP než do zastupitelstev obcí. Kandidáti budou už posuzováni spíše podle proklamovaných hesel, než podle osobní znalosti a zkušenosti voličů. Agitačními hesly budou kandidáti oslovovat spíše nekvalifikovanou a manipulovatelnou většinu než nějakou úzkou společenskou skupinu, protože potřebují získat kvantitativní a ne kvalitativní převahu. V tom je bída demokracie – hlas nevzdělance i profesora má stejnou váhu. Tímto způsobem jsou pak zvoleni spíše vychytralí manipulátoři, než osobnosti moudré a starostlivé, resp. v nejlepším případě jsou zvoleny osobnosti, které své jméno manipulátorům svěřili. V našich poměrech je mně bližší zvolení mnoha menších stran, které se musejí na realizované politice domluvit, než zvolení suverénní strany, která bude vládnout demokratkou naučenou ještě v dobách vlády KSČ. Důvod je i ten, že do velkých stran, stejně jako kdysi do KSČ, vstupují lidé často spíše s nadějí na svůj osobní prospěch, než se zájmem o proklamovaný politický postoj strany.

Do nového školního roku v základních školách popřejme žákům dobré učitele, kteří bez ohledu na neustálé změny v systému školství dokážou naplnit své poslání a přesvědčí své žáky, že škola je skutečně základem života. Možná nepodchytí všechny žáky stejnou měrou, ale důležité je, aby podchytili každého žáka tou měrou, kterou je on schopen přijat. Měl jsem štěstí právě na takové učitele. Chodil jsem do školy v padesátých letech minulého století, kdy komunisté snad nejvýrazněji prezentovali svoji diktaturu proletariátu. Postiženo bylo i školství. Základní škola se měnila z devítileté na osmiletou, gymnázia byla tříletá atp., a přesto naši učitelé dělali všechno, aby se na nás pošetilosti doby neodrazily. Snad to bylo tím, že měli ještě představu o výchově, tak jak ji nabyli v době minulé. Byli vzdělaní, odvážní a obětaví. V den měnové reformy jsme vyjeli na 4 denní výlet do Tater. Jako příklad Kralického textu nebyl probírán nějaký text o neuvěřitelných zázracích, ale text Žalmu 23 s nejvýraznějším vyznáním víry. V dějepisu se kantor nebál promluvit o paktu Ribbentrop - Molotov tak, jak to hodnotíme až dnes. Matematika (na gymnáziu) nebyla předmětem o počítání, ale o matematickém myšlení. Naším kantorům chci vzdát čest alespoň touto vzpomínkou.

Společnost reaguje na podněty, až si jich všimnou i ti, kteří zrovna vládnou. Velkovýroba nedaněného alkoholu se stala pro vládu zajímavou, až při ní došlo k četným otravám a úmrtím. Únik daní a podivné formy podnikání se jí zřejmě jeví v mezích liberálních norem společnosti. Že roste alkoholismus a drogová závislost, to se bere jako přirozený projev odpovídající přijatelnému stavu společnosti. Není to ojedinělá necitlivost k dění ve společnosti. Lze vzpomenout trpění podněcovaného zadlužování, přehlíženou lichvu, podvodné obchody spekulantů, zákony tolerující nekontrolovatelné nabývání majetku a výčet by mohl pokračovat. Co se musí stát, aby i těmto dalším nepravostem byla věnována pozornost?

Suverenita národa je vhodné téma při svátku sv. Václava. Je dobré si uvědomit, že absolutní národní suverenita je jen iluzí, neboť taková suverenita snad ani nikdy nebyla. Vždy bylo slušné brát ohledy na sousední národy. Národy se své suverenity postupně zbavují, a v poslední době čím dál výrazněji. Nejen banky a fabriky prostupující napříč národními formacemi suverenitu národa nerespektují, ale především hojná občanská migrace ředí tradiční národní vlastnosti a suverenita ustupuje i v zájmech prostého lidu. Vždyť i my sami málo dbáme už na základní projev národa. Náš jazyk je przněn v obecné komunikaci a propadá se za angličtinu v komunikaci odborné. Kultura národa podporující národní uvědomění, resp. suverenitu není hýčkána ani davem, ani odpovídajícími organizacemi státu. Zbývá otázka, zda nás má úbytek národní suverenity trápit, resp. o jakou míru národní suverenity má usilovat právě naše generace.

Před volbami věnujme pozornost nabídce, koho můžeme volit. Výběr máme nejen mezi politickými stranami, ale preferencemi můžeme ovlivnit i zvolení konkrétních kandidátů. Snad ani nástup úplných politických noviců nadšených pro nápravu stávajícího stavu neudělá tolik škody, jako často udělají ti dnešní političtí praktici - zkušení zneuživatelé svého postavení. Budou-li ti nováčci již i hospodářsky zajištěni, snad potlačí pokušení a setrvají především v ideji napravit stávající neřády. V naší společnosti vládne spíše chytračení než moudrost. Obecně platí, že každý kandidát se chce především zalíbit davu. Nepotřebuje kvalitní voliče, ale hojné voliče. Nepropadněme proto při volbě lákavým nabídkám na poutačích, aby se volby nestaly jen obrazem kvality reklamních agentur, které si strany najaly. Budeme volit do krajů, upřednostněme kandidáty, kteří usilují o řešení krajských, a ne celostátních úkolů.

Nejsme si rovni. Lišíme se věkem, mírou zdraví, vzděláním, zkušeností, bohatstvím, společenským postavením a mohl bych pokračovat i dále. Nejsme si rovni ani před soudem, kde nás může zastupovat advokát různé kvality. Jen snad před Bohem jsme si rovni, ale v jeho vyznávání si taky rovni nejsme. Politici nám rovnost zdůrazňují, ač na nich je nejlépe vidět ta výrazná odlišnost od směsice, kterou vyjadřuje dav prostých občanů. Říkají nám to proto, aby vymluvili svá pochybení, která omlouvají tím, že každý je stejně chybující. To nelze přijat. Politici byli vybráni jako ti lepší z davu, tak po nich tu lepší kvalitu taky chtějme. Kdyby byli davu rovni, tak by nemuseli být voleni, ale byli by stanoveni náhodným výběrem – třeba losem. Je po volbách do zastupitelstev krajů. Všemožnými prostředky působme na zvolené zastupitele, aby tu svoji lepší kvalitu skutečně prokazovali. Budeme-li se trvale dožadovat jejich řádných služeb pro společnost, ubude jim příležitostí starat se především o ně samotné.

Napravovatelů společnosti přibývá, takže se zdá, že stav společnosti je opravdu podivný. Začalo to zdánlivě přirozeně založením politické strany Věci veřejné. Dost voličů na to skočilo, ale nebyla to ta pravá cesta. Mezi vlky novicové zvlčili taky. Podnikatel Ing. Andrej Babiš by viděl nápravu v tom, že společnost bude řízena jako velký podnik. Jeho vlastní úspěchy v podnikání ho k takové myšlence přímo vybízejí. To ale stávající straníci hájící „demokraturu“ sotva unesou, takže Babiš asi velkou naději nemá. A už je tu třetí podnět. Karel Janeček staví na tom, že ve společnosti existují i lidé spravedliví a mravní, takže jde jen o to, aby se navzájem spojili a vytvořili to správné krystalizační jádro, z něhož nová společnost vyroste. Byla by to příjemná varianta, ale laikovi se jeví příliš idealistická až naivní.
Všechny tři iniciativy spojuje jediná věc, a tou je výrazná finanční zajištěnost iniciátorů těch aktivit. Zdánlivě nepotřebují na té své aktivitě vydělat – to je pozitivní, ale zdání někdy klame a někdy chtěným ziskem muže být i společenské postavení podpořené i jinak, než jen penězi. Existuje ještě jedna varianta, ale ta je výrazně odlišná: Křesťané se za nápravu společnosti modlí. Nejsou za tím žádné peníze, ale není za tím ani nižádný program. Nechávají řešení na Bohu. No, nevím, zda bychom jeho řešení pochopili jako pozitivní. Byl kdysi příhodný kreslený vtip, jak Bůh vylévá zeměkouli ze zkumavky do záchodové mísy. Tak už snad jen bohorovný Klaus druhým vstupem do stejné řeky překoná nejen tradiční moudro, ale způsobí i nevídanou obrodu.

"Méně státu", volají ortodoxně založení pravičáci, zpravidla nadšení pro řízení společnosti pouhou volnou rukou trhu. Při naší vychytralosti je ta ruka často řízena až příliš osobními sobeckými zájmy, které společnosti neprospívají. Nedávná lihová aféra snad konečně připomene vládě, že stát, stejně jako každý jiný složitý systém, musí být řízen cílevědomě. V demokracii musí řízení brát ohled na všechny prvky té společnosti, nejen na partu kamarádů. Kamarádi peníze mají, státu peníze scházejí. Na možné příjmy státu z nedaněného lihu nás upozornili až ti mrtví. Chtělo to více státu, tj. více policie, více celníků atd. Málo daněné např. hrací automaty mají zatím své mrtvé utajované.

Soukromník na svém majetku možná dovede hospodařit lépe než úředník na majetku obce, ale není žádný důvod, aby soukromník na majetku obce hospodařil dobře ve prospěch obce. Už z principu soukromník hospodaří především ve svůj vlastní prospěch. Naproti tomu zvolený zastupitel má přímo povinnost hospodařit ve prospěch obce, a musí k tomu vést i svěřený úřad. Tak proč si stále myslíme, že starosti obce mají na sebe brát soukromníci či na obci nezávislé organizace?

Prospěcháři ovládají naši současnou společnost, ať už jsou jakkoliv maskovaní třeba i ve vážených institucích. Tu příští, prospěcháři rozkradenou společnost, by mohli ovládnout nuzáci, kteří se vzbouří proti společnosti. Vždyť už dnes lze za drobnou vzpouru chápat např. to vyvolané obtěžování politiků zahlcováním jejich telefonů – a to ještě není v akci zdivočelý dav. Ten bude své právo na majetek bohatých brát jako samozřejmost. Vždyť právě vládou špatně řízenou společností jsme okrádáni. Stát nepožaduje např. doklad o způsobu nabytí majetku zbohatlíků, toleruje, ba přímo legislativně zajišťuje podivné finanční operace atp. Lačnost chudých po majetku bohatých má i svoji aktuální analogii. Což se nechovají podobně chudé státy vůči státům bohatým? I náš premiér se přece v Bruselu výhružně dožaduje podílu na bohatství jiných států EU, a to jsme nebyli těmi státy nijak okradeni, ba naopak naše vláda prohospodařila prostředky dříve jí bohatými státy poskytnuté.

Svoboda nestačí. Před 23 lety jsme si zvoněním klíčů otevřeli cestu ke svobodě. Nebyli jsme však na svobodu připraveni, protože vývoj společnosti byl po dlouhou dobu degenerovaný. Tak se stalo, že jsme začali vytvářet podmínky pro nadšenecký liberalismus. Svobodně jsme se mohli poškozovat na těle i na duchu a při tom požadovat starostlivost o sebe na úkor celé společnosti. Svobodně jsme začali chytračit na hospodářské úrovni a svobodně jsme si měnili legislativu tak, aby to vyhovovalo právě těm, kteří byli sdruženi do zájmových klanů. Svobodně si najímáme i advokáta, který najde ve zmrvených zákonech skulinku, kterou nás protáhne z provinění do svobody. Svobodně si odnášíme cizí nehlídané věci, čímž často dochází k újmě nejen okradenému.
Je mnoho takových projevů svobody, které nás děsí až tak, že někteří volají po tvrdé ruce diktátora, resp. komunistů. To ale cesta není. Zlé konání musí být v opovržení a občanský tlak musí působit směrem ke kultivaci společnosti k právnímu státu. To je v moci každého občana a rodiny. Své metody k dosažení takového cíle rozsáhlejší formou, hledají i nejrůznější optimisté. Není-li ve společnosti už cílevědomě dbáno výchovy k mravnosti a zodpovědnosti za vlastní konání, pak státu nezbývá, než aby zesílil svůj řídící aparát, a spravedlivého řádu aby ve společnosti bylo dosaženo ve spolupráci se soudy policejním působením. Připomínejme si to ve společnosti každý takovou formou, na kterou dosáhneme. Ne každý sedí v parlamentu, ale mnozí i k nim cestičky mají.

Zisk chápeme v jeho čistě ekonomickém pojetí jako rozdíl mezi výnosy a náklady. Má však i svůj výrazný politický aspekt, a zdá se mně, že ten je více hoden zamyšlení, než zisk v ekonomickém pojetí. Když budeme sledovat honbu za ziskem, můžeme při dobré vůli do zisku zahrnout i snahu o získání společenského či politického postavení. A zde se již rýsuje ten politický aspekt. Zcela okrajový je ten případ, kdy zisk vidíme v tom, že vstupem do politiky si zajišťujeme výrazně vyšší příjmy, než bylo v našem dosavadním zaměstnání. Nelegální zisk je totiž až v tom případě, kdy se obohacujeme chytračením, založeným na své politické moci a na důvěrných informacích v politické práci nabývaných.
Stávající forma honby za ziskem však dosahuje ještě vyššího stupně opovržení. Z politických pozic jsou totiž ovlivňovány zákony a politické dění tak, aby to přineslo zisk právě jen těm vychytralým, bez ohledu na to, jaký to bude mít dopad na společnost. Nevidím jiné tak nebezpečné konání v politice. Společnost se postupně dělí ne na bohaté a chudé, ale na bohatnoucí a chudnoucí a ta limita nejen že není zkoumána, ale je zcela přehlížena. Tuto skutečnost vidím nebezpečnější než aktuálně u nás oživovaný komunismus. Ten měl a snad i nadále bude mít mocné nepřátele; honba za ziskem s popsanými aspekty je však celosvětová a bez dostatečné síly, která by se jí postavila.

Před volbou presidenta se prezentují nejen kandidáti, ale i komentátoři si přijdou na své. Při této volbě totiž již nejde o dráždění neschopné vlády komunistickou hrozbou, ale jde o volbu „natvrdo“, a to již stojí za uvážení, zda máme manifestovat odpor nebo zda budeme volit pozitivně. Mnozí uvažují i nad tím, zda komunistická minulost kandidátů je přijatelná pro úřad prezidenta republiky. Myslím si, že není přijatelná. V úřadech i v parlamentu se to sice bývalými komunisty jen hemží, ale president je přece jen exkluzívním symbolem republiky a je jedinečný, takže zde bychom měli mít větší nároky. Nezáleží při tom, zda byl někdo v KSČ krátce či dlouze. I když to nebyl zaujatý proletářský diktátor, tak vždy to byl buď ambiciózní prospěchář, nebo naivní snílek. Ani jedna z těch kvalit se k prezidentskému úřadu nehodí.

Hojnost horoskopů v době změny letopočtu svádí k zamyšlení se nad jejich smyslem. Je to nejspíše zábava pro uživatele a džob pro jejich tvůrce. I psychologové by si zde asi přišli na své. Odpůrci horoskopů poukazují na jejich nesmyslnost v samotném principu, a to odkazem na mechaniku oběhu planet, o které již od dob Newtona všechno víme. Tento argument nevidím jako silný. Newtonem totiž nekončila mechanika těles v obecnějším smyslu a konečné nemusejí být ani navazující Einsteinovy poznatky o relativitě. Astrologové jsou teprve ve fázi vnímání jakýchsi skutečností, které korelují s pohybem planet. Jistý Niels Bohr měl jakousi představu o formě atomu a mnoho i v praxi dodnes využívaných aplikací dávalo za pravdu tomuto modelu. Stačilo pár desítek roků a Bohrův model atomu je málem zapomenut. Aplikace – např. spektra, i nadále fungují, přestože nová poznání ve fysice vedla k novějším modelům atomu. Astrologie nepokročí např. s novými možnostmi statistiky? Co jí brání v nalezení jakéhosi „Einsteina“ v astrologii?

Řád společnosti by měl respektovat dobrou tradici a novou zkušenost. Společnost musí mít svůj řád a taky politiky schopné společnost dle toho řádu rozvíjet. To ale nestačí. Řád nikdy nemůže být kodifikován detailně, a proto je nutné, aby zvolení politici byli nejen schopní a kultivovaní, ale i mravní, aby nebyli v pokoušení ty skuliny v kodifikovaném řádu využívat ve svůj prospěch. Politici musejí přijat a naplňovat především ducha onoho řádu a ne chytračit s neúplnou nebo účelově připravenou formulací řádu.

Tlak k nápravě na řídící složky společnosti na všech stupních je nezbytný v jakékoliv formě, nemá-li opět nastat doba, kdy bude opět možné se těšit jen svým nejbližším okolím – svojí rodinou, péčí o svoji chalupu atp. Dobře si to pamatujeme z doby vlády komunistů. Tu vládu jsme takovým konáním chtěli ignorovat. Odlišnost je ale v tom, že do stejné situace nás dnes vhánějí lidé, o nichž si myslíme, že jsou „naší krve“, a ne naši diktátoři, jako byli kdysi komunisté. Mýlíme se?

Intriky v politické praxi jsou asi běžné. Jednou z jejich forem je „bílý pes“, jak nedávno při jednání plzeňských zastupitelů nazval Vít Bárta nafouknuté prezentování nepodstatné skutečnosti, aby tak byla odvedena pozornost od jiné věci zcela zásadní, ale k prezentaci nemilé. Intrikou je podplacení či jiné zvýhodnění odpůrce, který brání uskutečnění domnělého velkého cíle. Takto nedávno řešila situaci naše vláda. I zneužití litery zákona tak, že nerespektuje smysl zákona, jak bylo předvedeno při amnestii, je vlastně taky intrikou. Justici tak zmizely z dohledu zločinecké kauzy. Nebylo to nic nového, vždyť ten člověk byl i u toho, když v počátcích privatizace bylo „zhasnuto“, aby „malou“ nepravostí bylo snadno dosaženo „velkého“ cíle. Tedy, ne zákonem, ale upřednostněným momentálním účelem je dlážděna cesta naší společnosti k cíli. To je projev mravní bídy společnosti – to je i důvod, proč cíle našich politiků společnosti neprospívají.

Finis coronat opus, ne tak však u našeho presidenta. Jako by mu v závěru služby chtěli mnozí vystavit účet ze všech nepravostí. Průpisku si v Mexiku nevzal suverénně jako dárek, ale tajně ji kradl jako nezbeda. Při takto projevené své kvalitě a při jeho cílevědomosti nelze brát za náhodu, že rozsáhlou amnestií bylo osvobozeno od trestu mnoho chytračících podnikavců, kteří rafinovaně okradli řadu svých spoluobčanů. Svým způsobem je to řešení podobné tomu, které taky inicioval. Krátkým „zhasnutím“, resp. opomenutím zákonů byl privatizací převeden rozsáhlý majetek společnosti způsobem, který taky dobře připomíná rozkradení. Takových akcí, které sice nebyly etické, ale byly až nadmíru praktické pro ty připravené, je více a jsou typické pro toho, který snad odnese s sebou i tuto svoji koncepci bezohledné vlády nemravné moci.

Nový prezident byl zvolen podle toho, co sliboval, ale hodnocen bude podle toho, co vykoná. Sám proklamuje, že využije zřetelnou schizofrenii a jinak bude jednat jako prezident a jinak jako Miloš Zeman. Politická neobratnost (upřímnost) jeho straníků, kteří se ucházejí o lukrativní posty, mu jistě moc neprospěje. Při jeho inauguračním projevu obnažili své ledví i politici, když výrazně zatleskali Zemanovu útoku na média. Nejen prezidentovi, ale i dalším politikům vadí média, která jim komplikují jejich podvodná konání na společnosti.

Trafiky a nejrůznější účelové úlitby politikům nejsou asi postižitelné právně, a morální aspekt je ve společnosti už dávno bagatelizován, takže žádný politik se nebude trafikám bránit. Na nemravnost takového konání lze jen poukazovat a tak stavět do nepříznivého světla jak poskytovatele, tak příjemce těchto trafik. Možná alespoň v blízkosti voleb by připomínání kauz z nedávného období mohlo být docela účinné. Znepříjemňování právně nepostihnutelného konání se už pozitivně projevilo v některých městech v nátlacích na pouliční prostitutky, takže precedent tu je, a „trafikantům“ je docela blízký.

Media jsou sice sedmá velmoc, ale bojovat proti jejich vlivu nelze jejich hanobením, byť z pozice prezidenta. Hojnějšího vzdělání občanů v té věci je třeba. Pravdu již nestačí hledat jen mezi řádky; o pravdu dnes již snad ani nejde. Jde jen o vytvoření vzruchu, případně o vyplnění plochy či času. Uvědomění si velké míry pravdy tohoto tvrzení by prospělo i ke zvýšení odolnosti občanů proti stávajícím reklamním masážím. Ani prezident nemá patent na rozum a nemusí být jeho postoj příkladný, což ostatně bylo nedávno patrné i při protimluvech v souvislosti s jeho návrhy volebních korekcí, o návrhu velvyslance na Slovensku ani nemluvě.

Ekonomie není věda. Věda má zákony, které platí a je na ně spolehnutí. Ekonomie je návod na chytračení vycházející z toho, že je společností akceptováno úsilí o vítězství (zisk) za každou cenu. Aktuálně nám to připomíná situace na Kypru. Postupně, a ne levně, docházíme k poznání, že bagatelizace mravnosti je pro společnost cestou do pekel.

Etický kodex, ke zvýšení mravnosti svého počínání a k projevení větší průhlednosti své práce i kvality zaměstnanců samotných, již vyhlašují nejen mnohé podniky a úřady, ale dokonce i mnohé odvážné samosprávy. U volených samospráv bych to pokládal za nejvíce žádoucí, abychom viděli, koho jsme si vlastně zvolili a jak tu svoji roli zvládají. Bylo by ale potřebné, aby svůj etický kodex měli, a taky ho především dodržovali, i naši „podnikavci“ využívající daňové úniky, zneužívající korupci, realizující podvodné kuplířské půjčky - lichvu, organizující cílevědomě podvodné prodejní akce, vyvolávající drahé zbytečné telefonování, prezentující se matoucí reklamou, provádějící operace s anonymními akciemi (na doručitele) při střetu zájmů, atp. Postará se o dodržování alespoň zákonem daného kodexu policie nebo se čeká, až se do té věci vloží nazlobení občané v ulicích sobě vlastními prostředky a způsoby?

Lid není moudrý, resp. jeho moudrost ztrácí na významu. Politici moudrost lidu jen nalhávají, protože se jim to tak hodí při manipulaci davem. Význam slova „moudrost“ je v řeči politiků hrubě zkreslený. Moudrá, byť neetická jsou jen individua. Ale ta jejich moudrost má čím dál více formu hrubé vychytralosti.
Selský rozum představující moudro nabyté zkušeností se již neuplatní. Život je totiž již tak dynamický, že zkušenost již nestačí být zobecňována k praktickému použití. Vždyť ani při tvorbě zákonů už není respektován zájem většiny, ale zájem vychytralého individua, které s užitím lobby prosazuje jen svůj vlastní zájem.
V tomto světle, a s přiznáním si výrazného vlivu mocných individuí, jsou i mnohá referenda spíše výkřiky bezmocných, než projev jakési přímé demokracie.

Přímá demokracie aplikovaná při volbě prezidenta ukázala svoji pravou tvář. Lid toho ví málo, aby mohl rozhodovat o společnosti větší než je jeho vlastní rodina. Navíc je lid zjevně manipulovatelný – jinak by přece před volbami nebyla tak intenzivní agitace pro jednotlivé strany.
Podstatné taky je, že v přímé demokracii padá zodpovědnost na všechny, resp. prakticky vlastně na žádného. Koho budu příště nevolit, jestli se referendum nepovedlo a nepřineslo proklamovaný užitek? Copak známe jména milicionářů „hlasující“ puškami v ulicích Prahy v roce 1948? Neznáme, ale víme, že to co se stalo, bylo za Gottwaldovy komunistické vlády – lid, byť ozbrojený, je nadále zcela anonymní.
Vládě napovídejme všemi prostředky – třeba i manifestacemi, ale rozhodnout musí ona sama svým jménem. Je to kvalifikovanější rozhodnutí a zodpovědnost je adresná.

Maturity se taky vyvíjejí. Kdysi byl výrazný rozdíl mezi maturanty klasického a reálného gymnázia. Absolventi měli uznávanou odlišnou kvalitu. I moje generace ještě zřetelně odlišovala absolventy gymnázia (jedenáctiletky) a např. průmyslovky. Dnes se snažíme, aby nebyl rozdíl mezi maturitami na zcela různých středních školách, kam řadíme v tomto případě i některá učiliště. Taková maturita musí mít hodně nízkou úroveň. Vyhovuje to sice proklamovanému pošetilému postoji o rovnosti všech lidí, ale to je cesta do pekel, neboť takto už v samotných základech vzdělávání nic nepodněcuje společnost k rozvoji (byť diferencovanému), ale naopak jen svádí k všeobecné pohodlnosti, což společnost degeneruje.

Zloději kovů jsou bezohlední a nebezpeční i sami sobě. Policie na tyto zloděje si čas neudělá, výkupny kovů nemají zájem přicházet o podnikání a hledají se způsoby, jak krádežím kovů zabránit. Napadá mne prostý způsob. Výkup kovů ať je možný jen od organizací a ty ať zaměstnávají sběrače kovů za řádný plat.

Současný stav naší společnosti je pro většinu neuspokojivý. To základní, co by si občané přáli je, aby se zvoleným parlamentem byli spokojeni všichni, kteří si sami parlament zvolili. Jestliže tradiční volební systém na dlouho udržoval v parlamentu ty, o nichž jsou mnozí přesvědčeni, že svá postavení zneužívali, tak je namístě uvažovat o volebním systému novém – netradičním. U vlády se o novotu pokusil prezident Zeman k nelibosti všech, a lze očekávat, že snadné to nebude ani u nového volebního systému. Než bude nalezen, nezbývá, než zodpovědněji volit.
Druhý důvod zneklidnění je velký rozdíl mezi příjmy či majetky jednotlivých občanů. Na to nejsme zvyklí, ale časem by „závist“ mohla pominout, kdyby kritizované zbohatnutí bylo řádně doloženo, resp. konfiskováno v případě, že doloženo nebude. Mocní a bohatí by jistě protestovali odkazem na nedoložená obvinění a na zvyky vyspělých společností. Naše společnost je však dosud zvlčilá, ale pokud se chce skutečně opírat o demokracii, tak všichni musejí uznat, že většina by si nápravu jistě přála a ta většina v demokracii by měla právem rozhodnout o situaci, která je v její bezprostřednosti, a ne až kdesi v pomyslné dálavě.
Třetí důvod nespokojenosti je korupce. Její potlačení alespoň v těch velkých objemech je možné zprůhledněním výběrových řízení. Ve všech případech korupce je pak třeba podnítit zájmem medií o důsledné sledování korupčních případů až do jejich vyřešení.

Konzervativně-liberální je pojem, který je mně nesmyslný a snad už ho nebude v nadcházející volební agitaci používat žádná strana. Jeho zastánci nejsou ani ryba ani rak, jsou to vychytralí pragmatici, kteří se chovají, jak se jim to právě hodí. Nepotřebují jednoznačné zásady a nepotřebují ani žádnou koncepci. Chaos prospívá jejich záměrům. Rozdílnost obou pojetí politiky lze dobře demonstrovat na tom, jak je u obou pojímána překážka. Pro konzervativce je to bažina, kterou se musí krůček po krůčku přebrodit. Svůj další krok stanoví korigovanou extrapolací své cesty dosavadní. K cíli se ale dostávají všichni, i ti, kteří jsou neseni na něčích zádech. Liberálové mají za překážku trhlinu, přes kterou se ale dostanou jen zdatní a odvážní skokani. Neví však, kam skáčou, pouze věří, že jejich odhad o místě doskoku je správný – aby taky ne, vždyť si to oni sami jasně vymysleli.

Jak volit. Pro nadcházející volby snad už nebude pro nikoho podstatné, co ve svých volebních programech proklamují politické strany, protože si konečně uvědomíme, že jim v realizaci programu bude vždy cosi bránit. Podstatné ke korekci jejich nabídky je totiž to, kolik získají ony strany mandátů a jakou budou mít ty zvolené osobnosti schopnost prosadit stranické záměry. Obojí můžeme odhadnout již před volbami. Zkušenost máme s těmi, co vládli doposud nebo se v minulé době často prezentovali v médiích. Ostatně, i předvolební diskuse napoví jaké schopnosti a jak daleko mají ke skutečné osobnosti mnozí kandidáti. Počet mandátů pak zhruba odhadneme z předvolebních prozkumů. Nic nepokazíme volbou nových skutečných osobností, byť se projevují až nyní v bezprostřední blízkosti voleb.

Jak jsme volili, to poznáme až časem. Zatím to vypadá, že vítězí reklamní agentura. Kdo si zaplatí tu lepší, ten ve volbách vyhrává. To je ta bída dnešní demokracie. Tentokrát vyhrál ten, kdo o řízení státu nejen, že nemá ani ponětí, ale navíc chce aplikovat v politice především svoji zkušenost podnikatelskou. De jure sice vyhrála politická strana, ale ta je plná zájemců o koryta a politika ve prospěch národa ji zatím nezajímá. Pravice prohrála více, než očekávala, ale může jí to prospět, bude-li mít konečně zájem o celou společnost, nejen o ty úspěšné, resp. o vychytralé. Uspokojení mně tedy přinesl jen návrat křesťansky orientované strany do PSP a fiasko stran podporovaných prezidentem jak současným, tak tím předchozím.

Matematika na středních školách není o počítání, kdysi vyučovaném už na školách triviálních, ale je o výuce k logickému myšlení. Takovou kvalitu je potřebné zajistit pro většinu občanů, má-li se jejich demokraticky řízená společnost ubírat směrem, který má smysl a je tedy v daném okamžiku logický. Je-li vývoj demokratické společnosti chaotický, může to být nejen v důsledku lhostejnosti voličů, ale i v důsledku jejich nelogického počínání. I proto pokládám absenci matematiky na některých středních školách za nerozumný počin. Úplné neštěstí totiž je, když ve své většině nevzdělaní a nezkušení voliči si do vedení společnosti zvolí sobě podobné zastupitele. Pouhá exhibice, rvavost a podlézavé lhaní při absenci logického myšlení a malé životní zkušenosti rozhodně nejsou tou pravou dispozicí pro vedení společnosti, jak plyne i ze současné naší reality.

Hodnoty si uspořádávám takto: Za nevýznamnější hodnotu pokládám schopnost a ochotu k množení. Nebudeme-li se množit, zanikneme na Zemi jako druh, a nebude-li se řádně množit jakákoliv skupina, bude pohlcena tou množící se. Hned na druhém místě mezi hodnotami mám rozvoj osobnosti, což lze zjednodušeně vyjádřit tak, že každá další generace předčí tu přecházející, a to hned ve dvou směrech, totiž kultivací ducha i těla. Zde již k rodičům přiřazujeme učitele a lékaře v široké škále jejich forem. Takto vybavení jedinci tvoří společnost a ta už musí být řízena. Správně ji vede ten, kdo ví kudy kam a k tomu vloží do společenství řád. Zde je členění funkcí ještě rozsáhlejší než při kultivaci jedince. Lze pokračovat dál s popisem jednotlivých složek funkčních ve skupině, třeba až k obraně většiny proti excesum uvnitř skupiny či k obraně proti jiným skupinám.
Mějme své postoje ve společnosti podle takto uspořádaných hodnot a i při vědomí vzájemného působení hodnot mezi sebou, požadujme alespoň společenské, když už ne finanční, preferování osob dle uvedených kritérií, tedy upřednostňujme rodičovství, kultivaci osobnosti a teprve pak to další, co i tak jen intuitivně kamsi společnost směřuje a spíše jen vychytrale jí uspořádává řád.

Rezignace není zrovna optimistické téma k novému roku, ale je dobré si význam slova připomenout v době, kdy si mnozí formulují svá předsevzetí na celý rok dopředu. Rezignovat znamená především vzdát se svého určitého práva, domnívat se, že všechno je jen marnost. Takový postoj rozšířený ve většině společnosti zneužívají ti vychytralejší prospěcháři mezi námi a staví se do bohorovné role, a dávají najevo, že rezignace na osobní svobodu, na šíření vlastního názoru a na vlastní nároky je vlastně přirozený stav davu, kterému ti bohorovní pak právem bezohledně vládnou.
Zdá se, že je nejvyšší čas, abychom v davu nerezignovali a dávali všemožně najevo své zájmy a své postoje k těm bohorovným. Nebude to marná práce. Jen si všimněme, jak po čase zvlčí v davem nesledované politice i ti, o nichž jsme si zpočátku mysleli, že jsou křesťansky vychováni, nebo přímo podobni Mirkovi Dušínovi. Spoléhat i v té politice tedy můžeme jen každý na sebe, a podobně to bude už asi brzy i se způsobem nápravy výkonu správy společnosti. Ujme se jí dav.

Odbornost politiků nespočívá v perfektní znalosti oboru, kterému třeba i předsedají ať už ve vládě nebo na postech náměstků v krajských či obecních zastupitelstvech. Je lépe mluvit o kvalitě té osobnosti a ta ať spočívá především v prokazatelně (obecně známém) mravném konání během života a v přiměřené životní zkušenosti a obecné vzdělanosti prokazatelné již v minulosti pozitivními skutky. Nezbytná je u nich schopnost vybrat si kvalifikované spolupracovníky a spolehlivé poradce z oboru v němž působí, schopnost kvalifikované komunikace a reprezentace a rozumná míra asertivity. Kontraindikací by mělo být hulvátství, bohorovnost a sláma čouhající z bot.

Armáda bezdomovců a podobných našich spoluobčanů se rozrůstá a má své specifické postoje k většinové společnosti. Jestli to politici, a to i ti komunální, budou dlouho přehlížet, nečeká nás nic dobrého. Suverenita či spíše drzost této menšiny roste, neboť nemají co ztratit, jak to už kdysi o proletariátu tvrdil jistý Marx. Jak se k té menšině zachováme? Je typickým produktem větších měst, ale má mentalitu spíše dávných kočujících cikánů žijících ze dne na den.
Zařazením se do této menšiny se někteří vyhýbají splácení svých neúnosných dluhů, jiní se tam dostali neschopností zařadit se k většině potom, co dlouhodobě pobývali v kriminále, a jsou i takoví, kteří bezdomovectví pojali jako formu svobodomyslnosti a o zařazení do většinové společnosti už ani neusilují. My, přehlížením jejich aktivit a sociálním zajištěním této menšiny si tu menšinu vlastně hýčkáme. Nemá-li tato skupina růst, je třeba řešit důvody, které vedou jedince k propadnutí se do této menšiny. Především však je třeba větší policejní ostrahou zabránit diverzi této menšiny.
Jestliže jsou rozkrádány poklopy kanálů, devastovány neobydlené budovy, kradeny kabely zabezpečovacího zařízení železnic a podobné elementy zabezpečující řádný chod společnosti a bezpečnost občanů, pak užití „diverze“ k označení činnosti těchto skupin je zcela přiměřené a chování většinové společnosti vůči té menšině by mělo jejich činnosti odpovídat. Jsou to nepřátelé společnosti, která si je hýčká. Tak tuto menšinu vnímejme. Lidská práva aplikujme jen na osoby s lidským chováním. Solidarita s nepřítelem je podivný stav mysli.

Nepřizpůsobiví občané jsou další menšinou, kterou není možné si hýčkat s odkazem na lidská práva. Tato menšina nezahrnuje jen část cikánů, ale jsou v ní i občané, kteří shledali, že tento způsob parazitování na většinové společnosti je jim tolerován. Nejsou to bezdomovci, ale své domovy a jejich okolí vedou v takovém stavu, který neodpovídá společenské úrovni většinové společnosti. Jen zřídka jde o psychicky narušené osobnosti. Zpravidla tito občané taky nepracují a žijí z dávek sociální péče. Na hraně této skupiny jsou noví nezaměstnaní, a to tím, že snadno se mohou mezi nepřizpůsobivé propadnout. Mohou totiž rezignovat na hledání zaměstnání a postupně se odpojovat od většinové společnosti. O záchranu této části společnosti by měla mít většinová společnost největší zájem, protože tato skupina je nejnáchylnější k většinové společnosti se vrátit. A jsou jistě i ještě další formy menšin ve společnosti. Koho chytat do záchranné sociální sítě a koho vystavit pozornosti policie, to je klíčová otázka. Je pošetilé uplatňovat pohodlnou sociální sít pro všechny, kteří stojí mimo většinovou společnost, která tu síť vytváří a financuje.

Nápadné menšiny ve společnosti jsou nejrůznějšího typu. Můžeme mezi ně počítat i narkomany a alkoholiky. Jejich působení ve společnosti je nebezpečné dvojím způsobem. Jednak v opojení sobě i jiným ubližují nezodpovědným konáním – např. jako řidiči vozidla, jednak si na drogy či alkohol často opatřují peníze podvodně, resp. krádežemi. Jakéhosi opojení dosahují i hráči na herních automatech. Jsou taky jakousi menšinou ve společnosti. Mrhají svými penězi, které jim nakonec scházejí v zajišťování běžných životních potřeb, což je zvlášť nepřijatelné, jsou-li hráči na sociálních podporách. Tato menšina zpravidla ani nevytváří řádnou rodinu. Chudí a hluboko pod průměrem společnosti však žijí často i ti, kteří nepropadli neřestem, jen byli vystaveni nepřízni osudu. Někteří přišli o zaměstnání, jiní nežijí v úplné rodině, a další byli třeba okradeni či podvedeni. Vytváření této skupiny menšin chudých a zadlužených je třeba bránit nejen cílevědomě vedenou výchovou, resp. propagandou, ale taky bezprostředními politickými opatřeními. A přiřadím sem i prostitutky, které by mnozí rádi povýšili na odborově organizované zaměstnance platící daně. To už by jen zbývalo legalizovat i zloděje jako zaměstnání.

V diskusi na FCB na téma máme či nemáme-li se dobře a proč, přidávám: „Taky se mám dobře, už taky proto, že nemusím dotovat rodiny svých synů a jsem navyklý žít skromně – po válce jen s matkou a při středoškolských studiích to nebylo veselé. Ani si nemyslím, že dluh společnosti je tím podstatným ukazatelem prosperity, ba ani není nakládání s ním hlavním projevem politického umu. Vzpomenutý nihilismus může vyplývat spíše z toho, že vedení společnosti politiky z politických stran dopadlo v očích voličů až tak, že se konání těchto politiků (právem) obávají až natolik, že do řízení společnosti volají občany, o jejichž minulosti ví své, a přesto je pokládají za prospěšnější, než zkorumpované politiky stranické.“

Většinová společnost taky není ideální, neboť do jisté míry obsahuje prvky všech svých menšin, a to i těch v předchozích odstavcích nejmenovaných, ale jsou v méně výrazném nebo přímo utajeném projevu. Bez manifestace k bezdomoveckým či přímo zlodějským menšinám krade ve velkém, podvádí na daních i na pojištění, má mezi sebou alkoholiky a narkomany i další skupiny, které ale záměrně do menšin nezařazuje. Ve většinové společnosti jedinci svoje působení výrazně nevyhraňují. Často se i zde ty skupiny vzájemně i prolínají. K tomu existuje i pestrost názorová – jak ideová, tak v postojích k tomu, jak vývoj společnosti řešit, resp. řídit. Tato směsice chce být chápána jako celek s typickou vlastností. Kdysi to mohl být na vymezeném území národ.
Co je to ale dnes? Národy v dnešní migrující společnosti zanikají. Konzumní společnost to je, říkají někteří. Uspokojují nás sériové produkty, nekvalitní potraviny a nenáročná kultura. Přes veškerý chaos se ale tato společnost přece jen rozvíjí. Stačí k tomu zřejmě zcela nepatrná v davu skrytá intelektuální menšina. Vždyť ona ta proklamovaná řecká demokracie se taky netýkala všech občanů v oblasti. Což kdybychom nechali rozhodovat (volit) jen ty vzdělané, zkušené a mravně prokazatelně osvědčené občany? Voliči by se do takové funkce museli přihlásit a prokázat dohodnuté kvality. Zní to neobvykle – spíše utopisticky, ale společnost, o níž rozhoduje manipulovatelný dav, nemá dobrou perspektivu. Takže, lepší pošetilá utopie, než beznadějná realita.

Dav a osobnosti. Snadněji se prý žije v houfu, kdy se chováme stejně, jako naše nejbližší okolí, s nímž vytváříme dav. Osobnosti se od davu distancují – snaží se odlišit. Forma a míra odlišení pak určuje, zda jde skutečně o osobnost, nebo jen o nějakou extravaganci. Kuchaři míchají dohromady různé kuchyně v módní kombinace; výtvarní umělci hledají nové směry své tvorby, a často až nadmíru odlišné formy pak nalézají ti méně schopní; režiséři a scénáristé dotvářejí autorův záměr do své představy až fantastické. Dávno je již pradoba sbližování jednotícími prvky např. národními.
Býval ctěn řád zajišťující jednotu – shodu. Dnes je glorifikováno vítězství a odlišnost – a k naší ostudě – kdejaká odlišnost. Asi je obtížné poznat tu, která posune vývoj správným směrem, ale kdejaká odlišnost – extravagance, by přece jen neměla být glorifikována.

Politika je jen stranická, nebo budeme konečně akceptovat i pseudostrany, hnutí atp? Havlův přístup prezentovaný v politice rozsáhlou občanskou společností začíná být sice častěji kritizován, ale typické politické strany dělají jednu chybu vedle druhé, čímž se deklasují. Snad právě proto roste úspěch Babišovy pseudostrany orientované spíše mimo tradiční politické směry a působící odprava do leva. Staví se do role hasiče, který taky pomáhá bez ohledu na profil či postavení postiženého. A politické strany skutečně postižené jsou, vždyť si už i do čela svých kandidátek stavějí nestraníky.

Válka je vůl, tak dnes vyjadřují svůj postoj např. mladí rockeři. Válka je hrozná, vzpomínají si ti, kteří válku zažili. Válka má mnoho forem. Při vědomí absolutní zkázy válkou jadernou, jsou současné války spíše válkami guerillovými resp. partyzánskými. I při nich však zbytečně umírají lidé. Všeobecné opovržení proti válce roste s rostoucím počtem zabitých lidí, a pokud jsou to nebojující občané, pak tím více opovržení roste. To pro svoji propagandu využívající strany tak, že svá bojová uskupení vměstnávají mezi civilisty tvořící zbraním živé štíty. Nyní je otázka, zda mají větší váhu mrtví na štítech, nebo mrtví, které následně zabily ty uchráněné zaštítěné zbraně.
Lidé však neumírají zbytečně jen střelami vojáků. Už jsme si zcela zvykli na stovky mrtvých v dopravě ať už v jakékoliv její formě, zvykli jsme si na sebe ničení drogami nebo špatnou životosprávou obecně, a zapomnět bychom neměli ani na mrtvé v boji ideologickém. Což nacismus a komunismus jich zapříčinily málo i bez válečné vřavy? Je snadné počítat mrtvé a jen dle toho soudit bojující strany. Do rozumnějších soudů bychom přece jen měli započítat i podnět, smysl a cíl té které války.
V poslední době jsou to drobné války za „osvobození“ nějaké národnostní skupiny a k ní příslušného teritoria. Za hanebnou formu takové války pokládám i tu Putinovu, kdy v nějaké lokalitě rozdmýchá proruské vášně, které následně jde vojensky podpořit. Tuto doktrínu projevil svým prohlášením i činem veřejně na Krymu. V té souvislosti je zcela přijatelná domněnka, že do dnes bojujících oblastí Ukrajiny byli již dávno infiltrováni „specialisté“ tvořící „pátou kolonu“. Válka je vůl, ale vedou ho vychytralí a opovržení hodní politici.

Sport jako fenomén moderní doby můžeme v časové posloupnosti posoudit i velmi skepticky. Ve svém počátku měl sport nepochybně formu zábavy. Nepřímo podporoval fysickou kondici sportujících, aniž by to byl cíl sportování. Asi netrvalo dlouho a sport přešel do formy soutěžení mezi sportovci, ať už mezi jednotlivci nebo ve skupinách. Zde již bylo pěstování fysické kondice záměrným průvodním jevem. Ke sportu přistupují diváci, jako nezbytná kulisa. Ze sportu se stávalo show, byť si to sportovci neradi přiznávají.
Někdejší „zápasnické cirkusy“ a současné domluvené výsledky zápasů kolektivních sportů už nejsou jen projevem taktizování o umístění v tabulce, ale projevují se zde již i výrazné finanční efekty, které nijak s vlastním sportem nesouvisejí, resp. sport je jen nástrojem k vytváření finančního zisku parazitujících podvodníků. Dnešní finální forma sportu je ale již byznysem zcela legalizovaným. Podnikání ve sportu je docela obvyklé a výnosné. Sportovci pak už nejsou primárně ani těmi cirkusáky, ale jsou jen pouhými nádeníky – byť dobře zaplacenými.

Volební kandidátky už prozrazují, kdo se chystá podílet se na správě města. Mimo tradiční ostřílené politiky budou se tentokrát ucházet o přízeň voličů i ti, kteří se už nemohou na bídné působení dosavadních politiků dívat. Jejich vůle a nadšení však už dnes nestačí – toho je si už vědom ve vrcholové politice i pan Babiš. V komunálu to nebude jiné. Několik štik v kalném rybníce by určitě prospělo, ale bude-li jich mnoho a každá s jinou představou, co je to nejlepší pro město, a navíc s malou zkušeností, jak to v politice vůbec chodí, tak nás ochraňujte všichni svatí. O nic lepší nejsou ani populární osobnosti – jakési volavky na té či oné kandidátce, které však o politickou práci buď vůbec zájem nemají, nebo časem dojdou k poznání, že politická realita je hodně odlišná od jejich představy a mandátu se časem vzdají.

Situace na Ukrajině by nás měla poučit, že když je ve společnosti chaos, pak společnost je v nebezpečí, že bude uchvácena společenskými predátory. Nemusí to být jen vojenská okupace, ale třeba i prosté hospodářské znemožnění, které je nám bližší. V naší společnosti není upřednostňován řád od samého počátku, což umožnilo divokou privatizaci. V současnosti přispívá udržovaný chaos, nejen v politice ale i v legislativě, např. k pochybným způsobům získávání výhodných státních zakázek. Kdo nectí řád, je neřád.
Každé volby jsou příležitostí, kdy i prostý občan může dění ve společnosti ovlivnit. Demokracie nemůže být totiž interpretována jen svojí „numerickou“ formou, kdy nás uspokojí, že dění ve společnosti probíhá dle odhlasované většiny. Demokracie musí vnímat i existenci menšinového názoru, aby z něho nevzešel revoluční podnět – v tom je to umění politiky. Malé strany často prezentují menšinový názor (toho moudrého je vždy pomálu) a jejich smysl v politice je i v tom, že ty, kteří jsou momentálně v hlavním proudu politického dění, varují, že ve společnosti by nemělo jít jen o tu momentální situaci. V tom hlavním proudu jsou převážně zmanipulovaným davem zvolení politici, a ne moudrými občany s rozvážnou myslí zvolení státníci.

Volby se blíží. Zajímají mne ty komunální, kterých se zúčastním i aktivně. Na malé vsi, kde se všichni znají, snad ani není třeba agitovat. Tam občané volí souseda tak, jak ho znají, bez ohledu na stranickou či jinak vytvořenou kandidátku. Ve velkém městě je to již složitější. Kandidáti se vycházejí představit do ulic a dokonce i ke dveřím domů, aby během minutového podání ruky obnažili svoji kvalitu, což je zcela nemožné. Je to jen klam - jakési volební divadlo. Nezbývá než nabízet voličům ne své osobní představy o řízení společnosti, ale takové představy, které si za své bere ta která skupina ucházející se o podíl na řízení města na společné kandidátce. Význam jednotlivce spočívá v tom, jak dovede ony skupinové zájmy prezentovat a prosazovat. Těch forem propagace představ o řízení města je mnoho a jsou různě účinné, a taky závislé na té skupině, ke které se kandidáti o přízeň či o volební hlas obracejí.
Patřím k těm, kteří jsou přesvědčeni, že elektronizace společnosti již pronikla do nejširších vrstev a odkazy na svůj volební program šíří právě touto cestou, byť zcela individuálně. Tato forma proniknutí jednotného sdělení až za dveře bytu snad nebude chápána jako drzá, pokud bude zaslána kandidátem, kterého adresát skutečně zcela osobně zná. Třeba pak adresát i sám pomůže agitační text rozšířit i mezi své přátele. Při formě komunálních voleb, kdy můžeme volit napříč kandidátkami, může nás aktivita přítele oslovit až tak, že i při naší přízni jiné straně věnujeme ten jeden hlas i jemu, byť je na zcela „cizí“ kandidátce. Je to dobře vymyšleno.

A je po volbách. Do senátu jsme si zvolili netypického člena ODS, který měl podporu řady solidních organizací i mnoha vážených osobností. Do zastupitelstev města se hrnul tentokrát až příliš velký počet volebních uskupení. Každé chtělo posloužit městu lépe, než ta stávající koalice. Potvrdilo se ale, že pouhé nadšení nestačí. I tentokrát byla úspěšnost volby měřitelná náklady vynaloženými na předvolební agitaci. Složení koalice, pro nadcházející období opět není motivováno ideologií. Stará parta si jen přibrala eliminovatelný počet „noviců“ aby získala potřebnou spolehlivou nadpoloviční většinu v zastupitelstvu. Ta ideologie z politických stran mizí, což není na škodu v malých obcích, kde se strany často ani ideologicky neoznačují (snad kromě komunistů). V celonárodní politice je to podobné, ale tam je špatně, když tam jde jen o pouhou účelovou technologii moci. Nástupem Bělobrádka do politiky se však cosi začíná měnit a odráží se to i v komunální politice. Přál bych mu lepší osud, než jeho podobně zajímavému schopnému dávnému předchůdci.

Rok 1968 kontra rok 1989. Půlkulaté výročí té poslední společenské změny svádí k laickému porovnání s jinou společenskou aktivitou. I když ta druhá byla úspěšná, nelze bagatelizovat ani tu první. Výrazně se lišily celosvětovou situací. Ta úspěšná už navazovala na Gorbačova, Solidarnosc, atd. Ledy se lámaly a mnozí se již na změnu připravovali. Nakonec jedna hrubě potlačená studentská manifestace přerostla v sérii četných občanských shromáždění, kde dav zvonil klíči. To už byla ale spíše manifestace radosti, než srocení lidu ke zboření režimu. O to se staralo jen několik předem připravených nebo schopných ad hoc organizátorů. Takové situaci pak odpovídal taky ten „samet“ a důsledky z toho dodnes plynoucí.
Ta předchozí snaha o společenskou změnu byla taky vyvolaná zjevným hospodářským i politickým oslabením režimu - ale jen toho našeho. Došlo k podstatným změnám v samotné KSČ a lid místo žádaného „chleba“ přijal předložený náznak jakési demokratizace – Pražské jaro. Nejen přijal, ale i využíval. Média byla otevřenější, lid se spontánně vracel ke komunisty zrušeným organizacím a vznikaly nové organizace se zcela zřetelným politickým programem. Toho se zalekly i dosud silné „spřátelené země“ a došlo k vojenské invazi. Nešlo o pouhou symboliku, ale o skutečnou střelbu v ulicích měst. A taky odpor lidu nebyl jen symbolický, ale takový, že při něm umírali lidé. Nezvítězili jsme a ani následky nebyly sametové. Někdy ale i poražení mohou mít pozitivnější pocit ze svého konání, než ti vítězové.

Zifčákovu roli 17. listopadu 1989 by měli historikové důkladně zkoumat, protože může být klíčová ve stále aktuální diskusi, zda manifestace studentů byla od samého zpočátku v režii StB nebo zda událost byla nepřipravená. V KSČ mohla být frakce doufající, že strachem vyvolaným u občanů oddálí zjevné hroucení se systému. Strach vyvolávala rostoucí brutalitou při střetu s manifestujícími a v případě té studentské manifestace strach umocnila ještě i zprávou o smrti, kterou svojí brutalitou je schopna způsobit. Jiná (moudřejší) frakce v KSČ si naopak mohla přát, aby tomu trápení už bylo konec a dělala stejnými metodami všechno pro to, aby v ulicích byl dav co nejvýraznější, což se nakonec taky povedlo. Odpor této skupiny proti vlastní straně, resp. přímo proti kořenům komunismu není v KSČ až tak neobvyklý. Obrodu, Pražské jaro nebo i pouhé odstranění hesla „Proletáři všech zemí spojte se.“ z titulu Rudého práva lze připomenout alespoň z nedávné doby.
Možná, že tato skupina v KSČ si chtěla zajistit pozice i po převratu, který všude v okolí už zjevně proběhl. Byla informovaná a nebyla hloupá. Do této varianty není třeba vtahovat ani „stranické“ působení StB. Vždyť i v listopadu ve významných pozicích byli ti, kteří (informováni) zdatně později vychytrale privatizovali značné majetky. Korumpovat už tehdy nepochybně šlo i ono StB. Jestliže dnes bohatí vládnou korumpovatelnými volenými politiky, tak co brání myšlence, aby titíž dokázali ovládat i tu StB. Je to pošetilé, ale ideologie (hájená StB) jde stranou už dávno (politické strany strádají) a nadvláda bohatých je čím dál zjevnější i těm, kteří mají menší fantazií. To je bída naší budoucnosti, a nejen té české. Bohatství je nebezpečně mocné lhostejno zda stojí či nestojí na reziduích komunismu. (PS: Téma Zifčák mně posloužilo jen jako nástroj k prezentaci závěrečné věty.)

Jak volit. Už několik století uvykáme demokratickým formám vedení společnosti a klameme se, že společnost se ubírá tím směrem, který odpovídá touze většiny ve společnosti. Politici nemají zájem sdělit voličům, že ve své většině jsou občané manipulováni účinnou předvolební agitací, takže je vlastně vytvářeno jen zdání demokracie. Tak jsou maskováni ti, kteří předvolební agitaci platí a jejichž zájmy nakonec umožňuje prosadit manipulovaný dav. To ale snad smyslem chtěné demokracie není, byť ta řecká se taky davu netýkala. Nebyla ale pokrytecká, a ten dav z demokracie vyloučila veřejně.
Nechceme-li ten náš dav z voleb vyloučit, pak je třeba ho učinit odolným proti předvolební agitaci. To není jednoduché. Snadným řešením je ale cesta z druhé strany. Dav nechejme ve stávajícím stavu a předvolební agitaci zakažme. Koho politika zajímá a chce skutečně rozhodovat o jejím dalším vývoji, ten politiku sleduje průběžně, nejen před volbami a bude kvalifikovaně vědět koho volit, a ti zbylí třeba ani volit nebudou nebo budou volit spíše náhodně, takže výsledky voleb neovlivní, přičemž demokracie jim odepřena není. Popsaný přístup je lepší, než čekání na diktátora nebo vyloučení občanů z volby deklarativně požadovaným vzděláním, inteligenčním textem, nebo majetkovým limitem (bohatí se o sebe postarají i bez státu).

Stabilita každého společenství je nezbytnou podmínkou zachování potřebného míru v dnešní době možného zahubení celé civilizace. Žádná společnost, nesmí svůj řád vnucovat žádné další společnosti, dokud není ta společnost sama svým řádem nebezpečná a výrazně neeskaluje agresivitu vůči svému okolí. Žádný řád nesmí uplatňovat svoji prioritu nad jinými jen v domnění, že i pro ty jiné je ten jeho řád příhodnější. Může se nám zdát, že např. nějaký humánní řád by měl být aplikován všude. Chyba je v tom, že je to jen zdání ze zaujatosti pro to své. Trpí-li některá společnost nějakým podivným řádem i desítky let, není to v historii lidstva tak významné, aby to bylo důvodem k rychlé nápravě vnějšími silami. Sami jsme osamocení poznali a taky jsme to přežili. Pro lidskou společnost jedinec ani skupina nejsou významnou hodnotou, i když zaujatí humanisté to mohou vidět jinak.
Douška: Němci byli všichni zlí, protože většina uvěřila jakési víře - fašismu. (Proto jsme je právem vystěhovali.) Komunisté byli a jsou všichni zlí, protože podporovali už svým členstvím (svojí vírou, ať jakkoliv vážně či jen formálně branou) zvrhlou ideologii a jen někteří z nich přímo ubližovali. Islamisté nejsou zlí, to jen někteří jedinci zvráceně zneužívají svoji víru – ideologii. Je každá věta pravdivá?

Naši poslanci jsou zaujati svými zájmy a na obecnější legislativě jim, coby zákonodárnému sboru, zase až tak nezáleží. Odbývají ji, pokud ji vůbec nekřiví zcela záměrně dle rad vlivnější lobby. Snadno se pak stane, že se liší výklad práva Ústavním a Nejvyšším soudem, a rozhodnutí "podle práva" je řešeno dohodou. Aktuální je např. nárok soudců na zpětné vyplacení jejich finančních požitků. Zájem soudců o peníze není sice divný, ale jeho manifestace nevrhá dobré světlo na soudce, kteří se takto jeví jako příliš chtiví peněz, ergo snadno uplatitelní. Laikovi se zdá, že jsou schopni spíše pracovat s nastrčenou literou zákona, než se spravedlností. Výkonná složka rozhodla tentokrát místo soudců, co je po právu.

Na teroristy a na blázny si budeme muset zvyknout, prohlásil už kdosi v mediích. Zdá se to být kruté a pošetilé, ale což jsme si nezvykli na mrtvé na silnicích? A není málo těch, které obětujeme našemu pohodlí a „nezbytné“ rychlosti naších aktivit. Bývaly doby, kdy auto bylo ve společnosti podobným postrachem, jako jsou dnes nebezpeční teroristé, a to mám na mysli hlavně ty drobné domácí. Obojí je daň z nezvyklosti na novoty pokroku, aktuálně pak na svobodomyslnou demokracii, resp. na chaos, který z ní často plyne. Někteří již volají po silném vůdci. Ten je ale spíše mezi těmi teroristy, o které si není o co stát.
Není-li dostatek výchovy k zodpovědnosti za osobní svobodu mezi jednotlivci, pak je nutné, aby bylo „více státu“, který ale nebude provinilce jen omlouvat a případně jen odstavovat do věznic, ale bude jejich provinění skutečně trestat. Chtěli jsme to osladit Evropě, „oslaďme“ nepravosti už ve svém nejbližším okolí. Galeje na ně, a ne zdatné advokáty. :-) A ještě douška: Budeme si zvykat i na cizince, kteří chtějí u nás prosazovat jejich zvyky včetně jejich postojů k demokracii? Ta Krausova francouzská zkušenost, kdy prodavačka nebyla ochotna (s odkazem na svoji víru) vzít do ruky zabalený špek je varující, a to i s uvážením, že i my jim vlastně na jejich území naši demokracii, resp. naše zvyky taky vnucujeme. :-(

Proruská propaganda na FCB je až náramně nápadná. Naštěstí se aktivně proti tomu staví Evropská komise, což té Putinovské páté koloně je divné. Mně ne a na FCB proto zaujímám stanovisko: „Je dobré, když smysluplná činnost nebude rozptýlena, ale bude v síle srovnatelná s ruskou dobře organizovanou propagandou, již spolehlivě u nás hodnotitelnou coby pátou kolonu. Dav vždy podléhá propagandě, to nejlépe potvrdí obchodníci, kteří nás jistě ne zbytečně zahrnují hromadami reklamních prospektů. V diktatuře není dav pro vládnutí společnosti problém, ale v demokracii dav rozhoduje, a to problém je, proto není divu, že je třeba cílevědomě ruskou propagandu eliminovat. Důvod snad není ani třeba vysvětlovat, ale je dobré tuto vědomost dát najevo i té páté koloně.“

Stěhování národů není v historii nijak výjimečné. Dnešní imigrace do Evropy je taky určitou formou takového stěhování, byť objemy přesunů jsou poměrně menší, ale jsou už možná srovnatelné vytvořenými starostmi. Přesuny lidí jsou umožněny nejen výkonnou přepravní technikou, ale i vstřícností národů k takovému chování. Dochází k ponižování významu národa. Místo národa vázaného k území budou asi podstatné skupiny sice menší, ale významnější, byť rozptýlené na širokém teritoriu. Možná již dávno to platilo o židech. Ty nové skupiny mohou být natolik specifické, že jejich vliv na zbylou společnost bude výjimečný a podstatný. Nedefinovaný Islámský stát je toho příkladem. Narušený tradiční stav i na dalších územích se na migraci rovněž podílí výrazně, což odnáší Evropa. Kdysi byly kultury šířeny válečným zabíráním území, dnes jsem v nebezpečí, že naše kultura zanikne lákáním cizí kultury na naše území.

Tragédií politiků je, že za svůj prvotní cíl pokládají vítězství své strany v budoucích volbách, a to především proto, aby si zajistili své pozice na další volební období. Ideologie strany je odsouvána až za tužbu dosažení koaliční suverenity, třeba i se stranou zcela opačné orientace. Jedině tak, s nadpoloviční většinou v parlamentě či zastupitelstvech měst, jsou naši politici schopni vládnout metodami naučenými v dobách diktatury. V této situaci není divné, vstupují-li do politiky subjekty zcela apolitické, resp. spíše nestranické mající tu názory idealistické, jindy zcela odlišné od tradiční parlamentní demokracie, atp. V malých obcích už zcela zřetelně se stranická ideologie propadá a v občanské společnosti zabírá stále menší prostor.
V této situaci není divné, že hlavními projevy politiků je sočení na protivníky. To by je mělo diskvalifikovat u voličů pro ten jejich boj jen za vlastní stranu s minimem podnětů prospívajících celé společnosti.

Chytračení je snad typický projev současné společnosti, a to nemám na mysli jen tu naši. Dopující sportovci, u nás praktikující šmejdi nebo fingované pojistné události jsou jen slabým odvarem skutečných podvodníků. Úspěšně chytračí i ti, kteří sotva zvládli základní školu. Své děti nechávají vychovávat svým rodičům, kterým stát za takovou službu hojně připlácí ze svých sociálních fondů. Osobně jsem byl překvapen, když i státem ovládaný ČEZ nabízel spotřebitelům „výhodné“ dvouleté neměnné ceny proudu, ačkoliv musel vědět, že v následující době bude cena elektřiny klesat. Oficiální formu chytračení mají i lobbysté, přenášející chytračení přímo do parlamentu, čímž prodělává společnost na úkor zisku zájmových skupin. Sebemenší finanční, ba i prodejní organizace lákají na půjčky s jasným vědomím, že mnohé půjčky nebudou splaceny a dluh bude věřiteli výhodně uhrazen majetkem dlužníka. V bankovním sektoru může být příkladem dokonce nadnárodního chytračení i aktuální řecká kauza s očekávaným politickým řešením nesplacených půjček poskytovaných zjevně nesolventnímu státu. A věřím, že podstatná část imigrantů vlastně taky chytračí, pokud vůbec nevytváří pátou kolonu radikálním islamistům, což by byla vychytralost až nadmíru sofistikovaná.

Kultivace etnika je vždy požadována především po jeho inteligenci. Takové požadavky máme u nás v případě cikánů. S rozsáhlou imigrací je aktuální diskuse, zda jde o strádající ubožáky nebo zda je to především pátá kolona radikálních islamistů. Myslím si, že zde je oprávněný požadavek naší tradiční společnosti, aby již dávno zde domestikovaní islamisté (např. zde vystudovaná inteligence) a ti noví, skutečně hledající u nás pomoc, přesvědčili nás svými veřejnými prohlášeními o svém chápání Koránu, resp. o svém opovržení nad islamistickými radikály. V opačném případě můžeme i od nich čekat postupné spojení se s těmi aktivnějšími radikály s odkazem na společnou víru, kterou dle nich lépe chápou ti silnější. Což jsme to sami mezi sebou nezažili s příklonem těch slabých k silnějším komunistům?

Kvalita zvolených zastupitelů by neměla spočívat v tom, že budou vést společnost tak, jak si to přeje většina společnosti. Takovou kvalitu v rozhodování má každý počítač. Kvalita zastupitelů by měla spočívat v tom, že ví lépe než většinová společnost, jaký vývoj společnosti je správný a tuto svoji představu dovedou davu vnutit tou měrou, že se dav nebouří.
Demokracie by byla špatná, kdyby byla společnost směrována jen podle vůle většiny (referendum). Většina ať svoji vůli projeví, ale politik musí na sebe vzít zodpovědnost (kterou bezejmenná většina nemá) a názor většiny musí korigovat a lid o své vůli musí přesvědčit. Demokracie v pouhé numerické aplikaci je realizovatelná i málo inteligentními zastupiteli. Přesvědčivá diskuse, kdy dav uzná kvalitu myšlenky, a tím i kvalitu zastupitele byť i opozičního, je tím správným pojetím demokracie.

Řád nebo demokracie? Tak na to posouzení už postupně měníme názor – k mé spokojenosti. Jestli demokracie zdegenerovala ve své interpretaci pouze k jakési numerické (hlasovací) formě a voliči bez ideje jsou manipulovaní převážně jen rafinovanou předvolební agitací, pak jde vyloženě jen o mechaniku nabytí moci, nikoliv o výběr ideji. Není pak jisté, získá-li moc touto formou „demokratické“ volby monarcha nebo theokrat, vychytralý technokrat či jakýsi fiktivní demokrat nebo dokonce diktátor. Snad všichni vzpomenutí se mohou ujat vlády i bez voleb. Každý z nich dovede více či méně udržet jakýsi řád ve společnosti. Pokud neohrožuje okolní státy, je to pro svět výhoda. Ta vnitřní společnost může strádat a přesto je to pro její okolí příhodné, vždyť ani my jsme nebyli zachráněni z náruče komunismu západní demokracií a museli jsme si počkat, až se naše společnost sama unaví (byť s pomocí uzbrojení těmi silnějšími). Na revoluční (rychlé) šíření té naší skomírající demokracie (byť to mohla být jen zástěrka) do zemí, kde se nám jejich forma vlády nelíbila, jsme hrubě doplatili.

Abych se v tom vyznal. Velké přesuny davu nejsou v historii neobvyklé, ale ta aktuální invaze islámu do Evropy je podivná tím, jak je mnoha Evropany vítána a politiky přehlížena. Přicházejí bez dokladů mimo kontrolu státních orgánů a často lživě si vymýšlejí svůj původ a problémy. Mají nároky agresorů, nikoliv pokoru strádajících. Jsou letory výrazně se lišící od Evropanů i od těch několika málo zde již zdomácnělých souvěrců. Svým množstvím vytvářejí jinou kvalitu naší společnosti, než je ta, kterou snad očekávají příznivci multikulturní společnosti.
Ty velké přesuny mas je možné nazvat hybridní válkou, a lze od nich očekávat prospěch interventů. Válka bez střílení není novinkou. SSSR byl Amerikou uzbrojen bez střelby, velké monopoly likvidují malé výrobce bez krveprolití a podobně i cizí dav na evropském území může časem vystrkat tradiční kulturu, aniž by sáhl po zbrani. Ve válce není humanita až na prvním místě. Četní politici přesto humanitě podléhají a pod vlivem lživé argumentace většiny řvoucích imigrantů nejen, že nectí zákony a normativy, které si pro Evropu sami definovali, ale dokonce se osočují na ty, kteří jsou evropského řádu dbalí. Nebude-li, třeba i vojenskou silou, dodržován evropský řád, můžeme být poslední evropskou generací. A o tu výjimečnost si opravdu nestojím.

Atentát jako vyjádření nenávisti atentátníka k postiženému, který je zpravidla představitelem nějakého společenského směru, je dávnou formou násilí. V dnešní době má ale atentát často formu teroru vykonávaného několika útočníky proti zcela náhodné skupině občanů. Nejde tedy o likvidaci konkrétního nepřítele, ale o manifestaci schopností resp. síly útočníka. Některým se to jeví jen jako nějaké strašení a ty mrtvé sice okázale glorifikují a litují, ale v bilanci celé společnosti je mohou bagatelizovat při srovnání např. s mrtvými na silnici.
Dalo by se tedy říct, že o ty mrtvé jde až v druhé řadě, byť dav to vidí jinak. Já hledám totiž především ideu, která vede k atentátu. Tu musí vyhodnotit politici, protože ti disponují silou, která bude proti nositelům té ideje použita, bude-li idea shledána jako nebezpečná. Naše konzumní společnost si už odvykla hodnotit ideu jako významnou složku v rozhodování, a to je bída, které jsme vystaveni při hodnocení atentátů, k nimž se hlásí Islámský stát. Bez vlastní ideje špatně vyhodnocujeme ideu nepřítele. Naše civilizace musí přijat jasnou ideu, která spojuje evropskou společnost, nemá-li sama zaniknout. A tu ideu musíme ve společnosti navíc účinně pěstovat, jinak je připravovaná síla chystaná proti nepříteli zcela jalová.

V úvodu nadcházejícího volebního roku rád přebírám zveřejněný výrok předsedy Ústavního soudu Pavla Rycheckého, který se sice vztahuje k jeho odmítnutí prezidentské kandidatury, ale má nepochybně obecnou platnost: „O tom, kdo bude zvolen nakonec rozhodnou jen dva faktory. Peníze a média. A nikoliv občan.“ A já si k tomu přihřeji svoji polívčičku: „Demokracie v 21. století. To je pomýlená iluse, to je už k smíchu.“

Strach nebo opatrnost ze zkušenosti? Ti, kteří urovnávali cestičky imigrantům do Evropy, se snaží bagatelizovat obavy občanů před náporem cizí kultury. Dovolávají se některých pozitivních aspektů multikulturní společnosti a přehlížejí ty záporné důsledky. Už skutečnost, že situaci Evropa nezvládá, dostatečně svědčí o tom, že jde o zcela novou kvalitu míšení kultur, než jsme byli dosud zvyklí. Změna spočívající právě v tom valícím se davu zcela neidentifikovatelných cizinců. Tato kvantita je zcela novou kvalitou. Při moudrém a odvážném posuzování ale i s touto situací máme modelovou zkušenost. Ghetta, ať už u nás cikánská, nebo islámská v zemích, které s multikulturou experimentují již déle, snad moudrému napoví. Je to zřetelná zkušenost, tak ji nepřehlížejme. Stávající krystalizační jádra islámské kultury dostávají hojnou živnou půdu a my neděláme nic k zabránění jejich nebezpečnému bujení.

Přímá volba. Přímo zvolení politici se mylně domnívají, že by měli mít vyšší společenské postavení než ti, kteří byli do funkcí dosazeni nepřímou volbou. Operují při tom tou nejhorší formou demokracie, kdy vše záleží jen na počtu rovnocenných hlasů. Hlasů získali sice mnoho, ale kvalita davu je v průměru nižší, než je kvalita voličů, které si dav vybral ze svého středu jako lepší z nich. Ti vybraní lepší z davu snad kvalitněji rozhodnou nepřímou volbou o politikovi ze svého středu. Vulgárně bychom mohli říct, že přímo zvoleného dosadil spíše intelektuální průměr, zatímco o nepřímo voleném politikovi, rozhodli ti lepší. Nic se nezmění, ani když oponent namítne, že dav špatně vybral voliče pro nepřímou volbu. Takto hodnocený dav totiž pak vybere špatně i při přímé volbě. Dav nepatřil do demokracie navazující na tu Řeckou.

Množství. Kvantita může přerůst v kvalitu. Mám přátele mezi cikány, můj znamenitý zubař je dokonce cizinec, jehož manželku jsem jednou v ordinaci viděl v tom černém zakuklení (burka?), mně ani nevadí bavit se s komunistou a znám intelektuální kvality mnohých homosexuálů. Vše dosud vzpomenuté vnímám pozitivně.
Ke změně postoje však dojde, když hodnotím množství, resp. koncentraci těchto jedinců. Situace je pak zcela jiná. Vnímám vybydlené celé domy cikánských rodin, věřím TV záznamům z imigrantských ghett, kam se původní obyvatelé bojí vejít a kde se aplikují zvyky Evropě již zcela vzdálené. Jak se zachovali komunisté, když nabyli suverénní většinu v naší společnosti, není třeba rozvádět. Nevím, proč homosexuálové manifestují právě davově svoji odlišnost, když vědí, že v limitě (všichni občané jsou homosexuálové) jsou spolehlivou zárukou zániku celé lidské civilizace pro ztrátu svého pudového podnětu k vytvoření další lidské generace. Tak pozor na narůstající množství ve skupině podivných cizinců v naší konsolidované společnosti.

Kritické množství je pojem známý technikům, kteří vědí, že mnohá látka ve své koncentraci se chová zcela jinak, než když je volně rozptýlena. Až nadmíru zřetelné to bylo při dosažení kritického množství vhodného isotopu uranu či plutonia. Nejen evropská veřejnost dnes opět experimentuje s podobným problémem v oblasti společenské. V rámci multikulturních snah, kterým se ani tak nevyhneme v době snadných a lákavých přesunů občanů třeba i mezi kontinenty, žijeme v naději, že vytvářená „etnická směska“ nemá kritickou hodnotu.
Pomíjení lokálních specifik národů nás netrápí – byť charakter národů zřetelně zaniká. Je tu však jiné hledisko, a je zrovna aktuální. Nemá svoji kritickou hodnotu výrazný pronik cizí kultury do ustálené společnosti? S malým modelem – s výrazným soustředěním cikánů do jediné lokality, má nedobrou zkušenost i naše společnost. V cizineckých ghettech těch zemí, kde již po léta jsou občané s cizineckou letorou soustředěni, dochází k zřetelným projevům lišících se od tradiční kultury hostitelů. Už zbývá jen otázka, jak daleko jsme, při trvajícím návalu imigrantů, od kritického množství soustřeďující se cizí kultury v Evropě.

Připraveným štěstí přeje. Při té nedávné společenské změně byli připraveni především komunisté, sedící na řídících postech, a svoji výhodu dovedli privatizačně využít, takže máme důvod jim lát. Nebyli ale sami. Brzy byli připraveni využít svoji kvalifikaci i soudci, právníci a jim podobní, a to nejen ti se stranickou knížkou. Dovedli zdatně obhájit významnost své kvalifikace a výrazně se svými požitky vzdálili od zbylých profesí. Dovedli sice obhájit svoje právo, ale dali tak i najevo, jak je jim právo vzdáleno od spravedlnosti vázané k přiměřenosti.
Další profesní skupinou úspěšně domáhající se k svému oprávněnému společenského postavení i přiměřeného ocenění, jsou lékaři. Nezávidím jim to, jen to chci dát do souvislosti s bídným hodnocením kantorů, abych došel k závěru, že je asi naší společnosti milejší mít občany raději zdravé než chytré. Ti zdraví dobře pracují u výrobních automatů a ti chytří jsou zbytečně nebezpeční těm vládnoucím, takže jistou logiku to skutečně má, ale důsledky nebudou dobré.

Policie by měla být nezávislou částí státní správy podobně jako soudy a snad i další struktury nepodléhající volené samosprávě. Praxe je však taková, že ve veřejné správě – v politice se obě formy vzájemně ovlivňují. Nedávné navrhované změny ve struktuře policie jasně potvrzují, že její nezávislost je pouze deklaratorní. To je třeba si uvědomit. Velitel policie je jmenován politikem a je vybrán tak, aby v policii udržoval ducha vyhovujícího politikovi, který ho jmenuje, proto je pozice ministra vnitra ve vládě klíčová. A nejen dnes. Pamětníci si vzpomínají na roli komunistického ministra Václava Noska, který „mával“ s policií dávno před únorem 1948.

V čem je problém 1. V lidské společnosti je patrný neklid a nové je i chování samotných jedinců. Co se za pár desítek let změnilo? Za základní podnět k těm změnám pokládám nejen výraznou dynamiku vývoje vědy a techniky, ale i změnu lidských postojů k vlastní osobě či životu. U té vědy je nepříznivé, že velká skupina už rezignuje na udržení kroku s jejím vývojem. Takoví lidé se stávají v tomto směru až natolik negramotní, že časem nebudou schopni se zapojit ani do výrobních procesů. Chyba je navíc v tom, že ta absence práce jim ani nevadí. Už nyní existují etnika, která si odvykla pracovat i několik generací po sobě. Umožňuje jim to rozsáhlá sociální síť postavená na produktivitě těch, co ještě pracují. S rostoucí produktivitou výroby a pokrokem vědy není nebezpečí, že sociální síť bude nedostatečná. Takovou situaci ostatně pokládá většinová společnost za normální – humánní; ovšem je to s rizikem, že nuda nepracujících ji začne ohrožovat. Důvody k tomu jsou. Nepracující jsou často i nevzdělaní a při pěstovaném liberalismu pokládáme jejich často neobvyklé skutky za projevy jejich svobody.
Povinnosti ke své svobodě stále ještě nepřiřazujeme, jednotný řád nepěstujeme a ani tradicí ho neudržujeme. Svobodomyslnost pak nezná mezí. Uprostřed nepracujících jsou pak i takoví, kteří svůj stav přijímají zcela programově a motivují si ho vznešenými idejemi. Řád, a to ani ten kodifikovaný, jim nic neříká. Nemají co ztratit, ke společnosti jsou lhostejní, pokud ji vůbec nechtějí – rádoby filosofové – měnit dle své představy. Filosofie bez práce je ale pouhé mudrování. Nedávno se vydala na cestu k blízkým brožurka, kde je i básnička Albert Schweitzer s prostým veršíkem: Pochopil a náhle poznal, - co jiní nechápali: - že city, myšlení a ušlechtilost – musí se projevit – PRAKTICKÝMI dary.

V čem je problém 2. Je nadbytek volného času, což svádí k lenosti. Tu pokládají křesťané po staletí za hřích, a asi právem, neboť je škodlivá. Více než po práci a vzdělání totiž voláme po zábavě, kterou pokládáme za oprávněný nárok. Aby byl veškerý dav uspokojen, snadno hojné vznikají podbízivé formy zábavy degenerující vkus společnosti. Přemíra zábavy a degenerace vkusu jsou významným faktorem ovlivňujícím směřování společnosti. Dnes je běžné, že děti v pohodlnosti až do vysokého věku jsou hýčkány majetnými rodiči a spoléhají snad i na trvalou podporu. Etika není pěstována a výchova je vedena především k vytváření sebevědomí. Žáci často hned sebevědomí aplikují k pěstování svých svobodomyslných projevů. Ne vždy je ale tento proces pozitivní. Studentské aktivity pak snadno upadnou pouze do snahy odlišit se čímkoliv a jakkoliv. Vychováváni jsme k suverenitě, ale co s ní, když je prázdná – bez řádného vzdělání.
Ten proces pokračuje i v dospělosti. Být jiný stačí režizérovi opery či filmu, výtvarník hledá extrémní ztvárnění skutečnosti, jen aby byl odlišný, atp. Tradiční formy projevu verbálního nebo i uměleckého snad ani nelze už zvyšovat, a nechceme-li chápat dokonalost v dodržení tradice samotné formy (jako Japonci v divadle), tak existující formy raději przníme novotami na bázi vulgarizmů, sexuální exhibice atp. A to všechno je špatně.

V čem je problém 3 Hojně rozšířená média nejen maří náš osobní čas, ale umožňují i snadnou manipulaci davem. Zdá se, že zcela programově nás odvádějí od myšlení. Zahlcují nás koninami a tak nás odvádějí od kultivované kultury či vzdělávání se. To všechno je výhodné pro politiky, kteří se staví do čela společnosti. Bezmyšlenkové volby v důsledku profesionální manipulace dostávají do čela společnosti ty, kteří si manipulaci mohou zaplatit. Jejich mravní kvalita a politická dispozice jsou druhořadé ve srovnání s jejich finančními dispozicemi. To je degradací demokracie. Její liberální forma je navíc postižena malou vzájemnou vstřícností, protože každý politik má potřebu projevit svoji chytrost, kterou už pokládá za moudrou, pokud se alespoň liší od postojů těch zbývajících politiků.
Nástrojem myšlení je náš jazyk. Jeho komolení se odráží ve schopnosti racionálního myšlení. Prznění jazyka, a tedy i naší mysli se projevuje jeho zkratkovitostí, neprofesní internacionalizací, včetně té, která plyne z multikulturalizmu, užíváním slov, jejichž význam neznáme, atp. Často bezmyšlenkovitě podléháme halasným frázím, které zvlášť silně působí na naši mysl, proto je namístě uvažovat zda jsou vhodné nejrůznější agitační manifestace – od homosexuálů počínaje, třeba až nacionalistickými bojůvkami konče.

Kauza Brady se zařadila do událostí, ke kterým se chce každý vyjádřit. Informací i dezinformací o ní je tolik, že diskuse mohou být hojné a pestré. Každý si může poskládat sdělení tak, aby mu vyšla jeho pravda jako nezpochybnitelná. I na této kauze je zajímavé i to, jakou formou se vyjadřuje ten který diskutér. To nám pak může napovědět, k čí pravdě se připojíme. Protože tato diskuse je skutečně široká a vášnivá, snadněji v ní identifikujeme ta média, která jsou naší pravdě blízká a která jsou nám protivná. Jejich orientaci jsme nepochybně tušili již dříve, ale na kauze Brady obnažila svůj profil už zcela zřetelně. Na sociálních sítích mimo zavedených standardních stránek obnažují svoji podstatu přímo i jedinci. V občanském životě se odvážně projevily i osoby politicky méně nápadné, a to je pozitivum té kauzy. Neměli bychom se však upoutávat jen na pana Bradyho, abychom při tom nepřehlédli a nevyhodnotili si na ty naše čtyři prominentní pochlebovače Číně.

Na Facebooku mám odvahu podpořit Babiše: Nedej Bože, aby dal soud za pravdu Babišovi (ačkoliv bych si to přál, i když nejsem voličem ANO). To by vrhlo zatraceně divné světlo na všechny, co pro „lex Babiš“ hlasovali a v mediích jančili. Svědčilo by to o tom, že přirozené právní kvality většiny v parlamentu zatraceně pokulhávají za emocemi vyvolané strachem ze silného politika, a to by byla špatná zpráva.

Rychlé změny ve společnosti nejsou neobvyklé. Každou revoluci lze tak nazvat. A nemusela při tom ani téct krev. V současné době přichází v úvahu i změna sice zcela přirozená, ale natolik dynamická, že může rozštěpit společnost na ty, kteří ji budou schopni akceptovat a na ty zbylé. Ve výrobě technika spěje k tomu, že člověk z procesu bude velkou měrou vyřazován, resp. nahrazován několika skutečnými specialisty. Modelovou situaci známe již ze zemědělské výroby. Tak jak se zproduktivnilo zemědělství, tak postupně dopadnou i další výrobní procesy a jak na to bude reagovat společnost, to by mělo sociology nejen zajímat, ale měli by už připravovat opatření. Čím dál více lidí nebude muset pracovat. Jak se zachovají? Opět jsou zde již modely, které poskytují lidé na sociálních podporách třeba již v třetí generaci. Jaké asi bude procento těch, kteří se budou snažit doběhnout tu dynamickou špičku společnosti, a nezpychne ona natolik, že bude k tomu zbytku bezohledná?

Blíží se volby a na sociálních sítích je to už dobře patrno. Příznivci politických stran se posilují prezentací svých názorů. Už se sice objevila i první vlaštovka, kdy straník agituje výčtem dosavadních konkrétních úspěchů své strany, ale většina agitátorů se věnuje haně těch ostatních a nejvíce to odnáší Babiš. Na něm se vydovádějí dlouhé řetězce pokřiků – ohlasů lišících se maximálně mírou vulgarity. Jde o agitaci triviální, sotva odpovídající kultivovanému voliči. I když si budeme svoji „lidovou formu“ agitace zdůvodňovat tím, že většina voličů je prostý lid, tak pořád si ještě myslím, že i v takovém lidu ještě zcela nevymizel určitý vkus, resp. schopnost identifikovat hulvátství.
Babiš jde na ten prostý lid od lesa. Ví, že stávající strany jsou již bez ideologie a pro svoji účast na vládě se spojí třeba i s ďáblem, proto neargumentuje ideologií, ale svojí silou. Prostý lid dnes nevolá po mudrcích ve stranách, ale po vůdci, který jim slíbí úspěšný rozvoj společnosti. Pokud to může doložit svými minulými úspěchy, tím líp pro vůdce, ale i pro jeho voliče.

V čem je problém 4 V některých státech je již výrazně ředěna tradiční společnost návalem migrantů. Jsou to ti, kteří byli pozváni na práci, jejich potomci a v poslední době i ti, kteří utíkají před válkou a bídou. Možná někteří mají i jiný smysl svého vstupu do prostředí bezvěrců. To není nic nového. I my jsme se tak chovali ve středověku např. křížovými výpravami. Ani v současné době nemůžeme přehlédnout křesťanské misie.
Když neakceptujeme pronikání muslimského náboženského „středověku“ do naší současnosti, musíme si dávat dobrý pozor, aby imigranti všech forem nevytvořili ani lokálně, natož globálně v naší kulturní entitě explosivní nadkritické množství imigrantů. Jak tomu zabránit, to je, oč tu běží, a v tom je ten problém.

V čem je problém 5 Válku si už pamatujeme jen z filmů a často jsou to jen pohádky o fiktivních válkách, kterými máme být pobaveni. To se určitě odráží v naší mysli, bohužel negativně. Vnímáme jen fiktivního nepřítele, jako by ten skutečný už ani neexistoval. Hybridní válka ale byla spuštěna. Jsme zaměřeni na svoji pohodu, na své pohodlí na bezstarostnost. Nechceme ji vnímat. V našich krajích nám to tradiční okolnosti i současný společenský systém umožňují. Jsme tím tak zaujati, že jsme navíc přesvědčeni, že takové poměry by měly existovat na celém světě. Většina si dokonce myslí, že i tu naši pohodu mají trvale zajišťovat ti druzí – ONI.

Liberální demokracie je společenské uspořádání, ve kterém se současná společnost shlédla. Je-li bohatá, unese excesy liberálních skupin, které si myslí, že právě ten jejich postoj je ten správný. Boří stávající ne proto, že to stávající je špatné, ale proto, že pokládají to své řešení za lepší. Zvlášť smutný dopad měla snaha aplikovat liberální demokracii na Arabské jaro. Snad jsme se už poučili, že to, co je dobré nám, nemusí být ještě dobré sousedům. To jen průmyslu, zvláště tomu zbrojnímu se zdá, že ho potřebují všude. A právě snad pro ten zisk individuálních průmyslníků je liberální demokracie živena a prosazována jako ideální forma řízení kdejaké společnosti, a to je ta trapnost, ne-li přímo zločin na společnosti.

Sobotka změnil svoji tvář úředníka schopně řídícího vládu za tvář bojovníka za spravedlnost náhle uplatňovanou na svém protivníkovi. Mnozí mají pocit, že je při tom úspěšný protože Babiše skutečně odstranil z vlády. Jiný pohled získáme při vědomí, že změna Sobotky nastala v důsledku klesající preference ČSSD, což chtěl svojí novou aktivitou zvrátit. Preferenční body ale i nadále Sobotkově straně klesají a Babišův nástupce se začíná jevit jako ostřejší ministr, než byl samotný Babiš. Setrvá-li tento stav do voleb, pokazil svým premiérským finále Sobotka dojem na celou svoji kariéru a bude rád nejvýše za tučnou trafiku, jak už je v kraji zvykem, a sotva získá generálské ostruhy.

Strany a Hnutí. O podíl na správě společnosti se neucházejí jen politické strany, ale snad i v souvislosti s popularizací občanské společnosti vstupují do parlamentu i politicky neorientovaná hnutí. Nestojí ani vpravo ani vlevo, a na řízení společnosti aplikují jen nějakou svoji vlastní moudrost. Je to poměrně nový prvek v parlamentní demokracii a nemusí být ani úspěšný, ale objevuje se už častěji a není to záležitost jen naší náhle nejchytřejší postkomunistické společnosti (viz aktuálně Francie).
Jaký postoj k těm hnutím zaujat? Nemají v parlamentní politice tradici, takže mají dětské neduhy. Nejsou ideově vyhraněné, jako strany politické. Ale jsou naše politické strany ve skutečnosti ideově vyhraněné natolik, aby svoji ideologii důsledně aplikovaly? Nejsou. Jejich cílem je získat vedení společnosti za každou cenu, tedy i s opomenutím své proklamované ideologie. S cílem vládnout se politické strany spojují i v party (koalice) straníků napříč politickým spektrem.
V této situaci zcela přirozeně vstupují do parlamentu hnutí, která netají svoji snahu vládnout společnosti. Neschovávají se za nějakou ideologii, kterou ani politické strany bez výhrad nedodržují. Všem jde jen o moc, ne o ideje. Ovšem co se společností, která nehledá ani svoji momentální ideu, která by byla platná alespoň v aktuální době? Taková společnost hledá jen vůdce, který ji povede, resp. slíbí jí, že ji povede k lepším zítřkům. No, a tak začíná konec demokracie. Na posílení té domněnky lze ještě dodat, že pro demokracii nezbytný dav je dnes už nejen silně, ale i kvalifikovaně manipulovatelný.

Řízení společnosti Snad kdysi dávno to měl na starosti stařešina rodu, později tu roli převzal Bohem daný panovník, který si nechal napovědět tu šaškem, tu vybraným poradcem. Postupně mu přibývali poradci stanoveni mimo jeho zájem, až nakonec panovník z řízení vypadl zcela a nastala demokracie. Lid si vládl sám – zvláště v té lidové demokracii. Ne jeden, ale mnozí najednou určí, co se bude dít se společností. Ne jeden, ale nyní mnozí se cítí zbožštělí, neboť hlas lidu, který je do vůdčí role ustavil, je přece hlasem Božím, jak praví stará moudrost. Nemusejí být ani moudří, ani zodpovědní, ani mravní – vždyť byli vybráni lidem jako nejlepší z davu. Za kolektivní nezodpovědnost žádný z nich postihován není. Navíc jsou maskováni za činnost úředníků, na něž je svalována vina, když špatně konají podle zákonů a nařízení, které byly vyprodukovány právě těmi zvolenými. Ta volba se jeví jako natolik silný mandát, že už svádí i k tomu, že někteří chtějí být nejen zákonodárci, ale i policisté a soudci. K tomu si vytvářejí účelové komise.
Tento stav má svůj vývoj a není konečný. Nespokojenost davu s těmi, které si sami zvolili, se neprojevuje řádným čekáním na příští volbu, ale nespokojenost je manifestována nepokoji v ulicích. Co je na tomto vývoji zajímavé, je skutečnost, že dav často volá po diktátorovi, který zjednodušenou formou řízení společnosti má zajistit její nápravu. A jsme opět tam, kde společnost byla po podstatnou část svého vývoje. Schází tam jen ta jakási šlechetnost z té hry na Boha.

Jedinec nebo společnost? Kdo má být hýčkán? Jedinec vzdálený od společnosti (Robinson) ví, že se musí o sebe postarat sám. Je-li součástí společnosti, musí si najít ke společnosti svůj vztah. Jedinců je mnoho a jejich postoj ke společnosti je různý, proto řízení společnosti není jednoduché. Společnosti tedy věnujme svoji pozornost více, než jedinci. Všechny jedince společnost neuspokojí, což ale nebrání filantropům a skutečným humanistům, aby si nějaké jedince nehýčkali.
Jedinec dostane základní výchovu v rodině a ve škole, demokratickou společnost snad vychováváme volbami. Někteří jedinci společnost zneužívají podvodným konáním, jiní tak, že rezignují a živoří s tím, že společnost je umřít stejně nenechá i kdyby se o to svým chováním třeba i snažili. Je-li společnost dostatečně bohatá, přicházejí si na své obě vzpomenuté skupiny. Krást je z čeho a náklady na živořící jsou pro společnost únosné. Jen zdánlivě se jeví tento druhý případ jako humanita. Humanita vychází z jiných zásad, než je pouhé zakrývání nepříjemné situace nějaké skupiny lidí.
Společnost však může upadnout do anarchie, do nejrůznější diktatury a dalších neduhů a nastupuje další forma existence. Jsou to malé skupinky jednotlivců, jejichž konání se od většinové společnosti liší. Jsou přesvědčeny, že jejich konání bude jakýmsi krystalizačním jádrem budoucí obrozené společnosti. Tyto skupiny jsou pojeny pozitivní ideou, nikoliv etnicitou nebo pochybnými zájmy. Takže závěrem: Ponechme jedinci svobodu, ale nebojme se mu bránit v jeho excesech, aby společnosti škodil. Společnost si hýčkejme, pokud jsme s ní ztotožněni. Nedopusťme ale společnosti, aby pustla a ztrácela ušlechtilou ideu humanity, chápanou ale obecně, nikoliv individuálně na náhodně vybrané jedince.

Volby 2017 budou opět pestřejší než ty minulé. Přibývá stran, které si musejí být vědomy malé pravděpodobnosti, že se dostanou do poslanecké sněmovny. V každém případě je to ale projev občanské aktivity, a to je dobře. Prezentují sice názor určité skupiny občanů zcela demokratickou formou, ale nelze vyloučit, že právě ony mohou podnítit a organizovat mimoparlamentní aktivity v ulicích, pokud parlamentní strany setrvají v chápání demokracie tak, jak se to neučily za vlády demokracie přímo lidové. Setrvá-li vytváření koalic pouze s cílem umožnit jim pohodlně vládnout demokraturou a ne prosazováním postoje v kvalifikované diskusi i s opozicí, pak se ta nejpřímější demokracie v ulicích může ozvat.
Rozumné rozhodnutí sice neplyne z pokřiku davu, ale konání parlamentu nepochybně ovlivňuje. Současné předvolební „příplatky“ jsou toho dokladem. O klid v ulicích si kdysi stáli i komunisté a v několika případech si ho taky uměli zajistit úplatkem poskytnutým davu. Má tedy smysl volit i malé strany, aby získaly za své hlasy podporu k další činnosti, a nedosáhnou-li ani tohoto limitu, pak jim voliči posílí alespoň naději, že setrvání, resp. uchování strany do příštích voleb, třeba i těch na nižší správní úrovni, má smysl.

A je rozhodnuto, ale jen o počtech mandátů. Politika začne ale až tvorbou vládní koalice nezbytné k tomu, aby nám mohli politici vládnout tak, jak to odkoukali z vlády komunistické – diktaturou tehdy Národní fronty, dnes účelové koalice. Nebo si snad troufne vítěz jít do menšinové vlády s tím, že bude předkládat jen takové návrhy, kdy bude mít jistotu, že mu je podpoří část opozice? Půjde o to, jak dlouho budou trucovat poražení idealisté, resp. ti, co si myslí, že jejich přístup k vládnutí je ten jediný správný. Výmluvy na staré styky s StB jsou komické ve společnosti, kde snad každý měl v širší rodině komunistu dnes politikařícího nebo úspěšně v duchu doby podnikajícího. Je třeba posuzovat činy, ne účelový podpis; a mluvit o morálce dnešních politiků či podnikavců je teprve zavádějící.

Obvyklost ještě neznamená, že je to uspokojivý, natož správný, stav. Obvykle jsou ve společnosti např. zloději, a přesto proti nim bojujeme. Obvyklosti politických stran ve vedení společnosti jsou až natolik podivné, že vyvolávají vznik nejrůznějších sdružení vstupujících do politiky zcela bez ideologie, s netajeným záměrem, že pouze chtějí vládnout – resp. chtějí napravovat dosavadní vládnutí politických stran – aby to voličům znělo lépe. V posledních volbách se takto nejvýrazněji projevilo ANO a u voličů výrazně uspělo.
Voliče snad už ani nezajímá nějaká idea ať socialistická či kapitalistická, konzervativní či liberální či křesťanská, ale získává si je ten, kdo nabídne jakoukoliv opozici vůči stávajícímu. Ztráta podstatné politické ideje je nahrazena podružným tématem, které je nafouknuto médii, resp. kvalifikovanou PR agenturou natolik, že se jeví jako podstatná idea. A manipulovaný volič to obvykle slupne a rozhodne tak, jak si přeje ten, kdo ovládne media a koupí si kvalifikovanou PR agenturu; no a tak začíná konec demokracie, která stojí na individuálním projevu každého ve společnosti. Idealisté chtějí tento proces zastavit, ale proti „pragmatikům“ jim na to obvykle scházejí peníze.

Kdyby byl Zeman zvolen už v prvním kole, nebyla by to smutná zpráva o stavu národa, ale smutná zpráva o malé soudnosti elit ucházejících se o vstup do prezidentské kanceláře, aniž by vyhodnotily rozptyl opozičních hlasů mezi 8 oponentů. Poučení mohly vidět ve výrazném odlišení ANO od zbylých stran v podobné situaci. Když není spoleh ani na moudrost elit (touha po společenském postavení je jim silnější), kdo má být zárukou žádoucí změny, když dav je spolehlivě manipulován reklamou zaplacenou tím nejsolventnějším.

Vítězit, je to nejen příkaz doby, ale taky její charakter. V prezidentské kampani to vyniklo se vší bídou toho konání, proto mne to vyprovokovalo i k tomuto textu. Vítězit a odlišit se od těch zbylých, někdy jen od soupeře, společnosti často neprospívá, ačkoliv právě společnost, nikoliv individualita, je klíčová pro existenci i toho individua. Ochota být harmonickou součástí společnosti, byť s výraznou osobní kvalitou, ta je dána mírou pokory každého individua. Pokora ale dnes není módní, natož by byla pěstována. Chceme přece vítězit. Např. sport už je dnes jen soutěž a show, nikoliv zábava aktérů; advokátům nejde o pohlídání spravedlnosti procesu, ale o výhodu (vítězství) svého klienta, což zvyšuje i prestiž advokáta, a tak lze pokračovat i v dalších lidských činnostech.
O vítězství usilují i vědci, což bylo dobře patrno v soutěži o první „atomovou bombu“. Dnes bychom do soutěže vědců o vítězství mohli zařadit využití umělé inteligence, technologie 4.0 nebo genového inženýrství. Vítězové přitahují pozornost davu, a to je využíváno těmi, kteří chtějí společnost ovládat – ne teprve dnes, ale už za starého Říma, ne-li dříve. To stržení davu od reality k zálibě všemožných soutěží, je ale jen jeden způsob využívání atraktivnosti vítězů. Vítězné modely na autosalonech nepochybně mají pozitivní dopad podnikatelský. Je tu nové auto, ale co s tím starým? Pamatuji dobu, kdy se např. rádia opravovala; dnes se koupí nové rádio a to staré se navrší na hromadu podobných, jako ta auta. Problémy přinesla vítězivší jaderná energetika a brzy to bude podobné s likvidací dnes vítězivší solární energetiky, resp. jejich panelů.
A jsem u cíle. Svůj nářek nad příkazem vítězit zakončím tím, že úsilí o vítězství nepochybně urychluje vývoj v řadě oblastí života společnosti, ale až tak, že ho společnost ve své většině nezvládá, natož by ho stačila ve svůj prospěch řídit. Sotva stačí racionálně reagovat na vznikající potíže. Nelze se ale ubránit úsilí o vítězství. Prognostici, politici a filozofové by však měli už přemýšlet o důsledcích.

Změny, těch je za dlouhý život až až. Tak např. cikáni se ještě nedávno volně pohybovali krajinou a oficiální evidence cikánů na našem území byla ještě v r. 1947 docela lidským činem. V českých zemích jich bylo prý 16 752. Možná se tím poměřovala situace se Slovenskem, neboť brzy nato začala migrace cikánů ze Slovenska. Pamatuji si, že domestikovaní cikáni tradičně žebrající o vánocích nebo v době zabijaček, což bylo bráno spíše jako folklór, měli sami z té migrace strach, neboť podle nich to nebyli Romové, ale Olaši. Ta vžitá migrující letora cikánů má u mnohých ještě dnes formu „vybydlení“ obývaných bytů, případně zpustošení jejich okolí.
Většinové společnosti se takové projevy cikánů nelíbí. Je tu však jistá podobnost se skupinou, která se oddělila zcela nedávno od většinové společnosti – jsou to bezdomovci. Neohrožují nás, ostatně ti migrující cikáni nás taky neohrožovali. Přijali dobrovolně tento způsob života na okraji společnosti a společnost to zatím vnímá bez výrazného zájmu. Je to jako se vším. Věcí si začneme všímat, až překročí jistou kritickou hodnotu. Časem se tato vezoucí se část společnosti rozšíří o ty, kteří budou rezignovat na rychlou změnu četných disciplin (IT) společnosti v hlavním proudu. Nebudou se potulovat ulicemi a nebudou muset ani žebrat (společnost je uživí), ale budou na život rezignovat. I v tomto smyslu se budou rozevírat nůžky. Vy mladí, zařaďte se do správného proudu.

Parlament jako působiště demokraticky zvolených zastupitelů lidu tentokrát už zřetelně zklamal. Dav se srocuje v ulicích a protestuje proti tomu, co si demokraticky zvolil. Je to asi tím, že dav podlehl kvalifikované manipulaci a nevolil dle vlastního uvážení, ale dle reklamy a dalších forem působení PR. Vítězí, ten kdo kvalifikovaněji zmate dav slibem nápravy, i když je třeba přiznat, že pro takový slib musí být odpovídající podmínky. V našem případě to byla už zcela idejí zbavená činnost tradičních stran, a taky strach imigrace. Řešení bych viděl ve jmenování zastupitelů místo jejich volby. Prováděl by to zcela nezávisle počítač naprogramovaný tak, aby respektoval poměrné zastoupení dle regionů, vzdělání, věku, zaměstnání atp. Mezi rozhodnutími parlamentu by byla korekce té poměrnosti pro příští „volební“ období, pro případ, že by např. věkové nebo jiné kritérium bylo účelné redukovat.

Osvobození republiky sice nemá kulaté výročí, ale k tak velké události je důvod k zamyšlení vždy. Při čtení získané kopie nevelké knížka Dr. J. Okouna: Pravda o Heydrichovi popisující konkrétní kontakty odbojářů s londýnskými parašutisty, vynikne podíl domácího odboje na atentátu na Heydricha. A ještě jedna kniha stojí za povšimnutí v tom květnu: J. Čvančara: Anthropoid. Nejde tak ani o připomínku té doby, jako spíše o připomínku idejí (i za cenu obětí) prostých členů národa. Není to tak dávno, a tak moc se změnil charakter společnosti. Kdo dnes by šel do tehdy častých rizik? A z odpovědi nám plyne i dnešní utváření (a chápání) charakteru společnosti.

Podíl kultury na formování společnosti. Každá liška si chválí svůj ocas, tak není divné, že je to stejné i s kulturou. Z širokého významu toho pojmu lze si k hodnocení vybrat alespoň to nápadné a všeobecně vžité. V naší kultuře není uměním věrně napodobit svého mistra, ale uměním je odlišit se a stát se jakýmsi novátorem. Tak se vyvíjí naše kultura už po staletí, ať v architektuře, ve výtvarném nebo hudebně poetickém žánru. Nepochybně i generace před námi se pohoršovaly nad novými formami kultury. Nyní se zdá, že jsme rychle dosáhli jakéhosi limitu a nevíme kudy kam. Kulturní projevy už nejsou motivovány službou nebo ideou, ale vyjadřují především vnitřní pocity tvůrce. No, a co tvůrce, to jiný a zvláštní pocit, tak jak je i každý člověk nějak jinak nejen fantazií obdařen.
A zde je klíč k možné korekci podílu umění na dění ve společnosti. Ten, kdo se příliš odlišuje od průměru společnosti, ať svojí nemocí, trestností, pošetilostí atp. ten je napravován zavedenými způsoby. Na náhlé změny v kulturních tendencích může společnost reagovat jen ignorováním experimentů. Nejde tedy o ty anomální projevy v kultuře, resp. o jejich autory, ale o postoj společnosti k nim. Je-li TV plná sexu a sledovanost je hojná, je to na divácích, ne na dramaturgovi. A podobně je to i s tou dnes diskutovanou hrou Naše násilí, vaše násilí. Specifické formy kultury nejsou tím jediným, co formuje společnost. Kulturou je i vzdělání a výchova obecně, což tedy zdůraznit tento aspekt.

Politika jako umění možného – i tak je někdy definovaná. Dohadování při tom trvá dlouho, politici záměrně matou, klamou a chytračí, jen aby dosáhli svého cíle, což je pravdomilným publicistům dobrým důvodem ke kritice. Různě si politici vykládají svá práva v naději, že účel světí prostředky a nebude-li žalobce, nebude ani soudce.

Komunální volby jsou v dohledu, a je to již znát. Někteří uchazeči o vedení našeho města se již prezentují na sociálních sítích a štáby nepochybně kují pikle a tvoří lákavé programy svých stran. Ty programy se nebudou výrazně lišit, protože všichni kandidáti budou občany města a všichni svému městu budou chtít prospět. Ti novější kandidáti budou ještě možná ochotní pracovat pro město s nadšením bez ohledu na vlastní požitky. Ti rutinéři už budou v pokušení vychytračit si ze své pozice i nějaký osobní prospěch. Pamětníci si možná ještě na některé vzpomenou. Většinou jsou soustředění do větších stran, kde mají větší naději na prosazení právě toho svého zájmu. Jsem tradiční volič malých stran a ani tentokrát nebudu jiný.

Pilsen Pride 2018 už má za sebou druhý ročník. Má své obdivovatele i odpůrce. Někteří občané sexuálně odlišní od většinové společnosti mají potřebu tuto svoji odlišnost manifestovat s přesvědčením, že tím dosáhnou jakési rovnocennosti s ostatními. To podstatné jim však většinová společnost nebere, takže je to spíše jen jakési jejich povyražení. I ta forma jejich prezentace je jakousi odlišností, jako by ze své sexuální odlišnosti měli mindrák, který chtějí překřičet jakýmsi podivnějším projevem. Jsem již ve věku, kdy jsem taky už sexuálně odlišný od většinové společnosti, ale nemanifestuji to, protože mám jiné kvality, kterými na sebe mohu upozornit. Podobně je to ale i s těmi homosexuály. Znám mnohé na vynikající intelektuální i společenské úrovni a o jejichž odlišné sexuální orientaci jsem neměl ani zdání. Svoji sexuální orientaci nepokládají za podstatnou, podobně jako mnozí, kterým schází např. noha a dovedou s tím žít, jako by se nechumelilo. Z toho všeho mně vychází, že ty „Pride“ jsou spíše exhibicí těch, kteří mají potřebu se nějak projevit, ale nemají schopnost se projevit rozumněji. Nejsou to korektní formy boje za rovnocenná práva. V demokracii se práv domáháme zcela jiným způsobem.

Předvolební agitace. Podle hojnosti nejrůznějších forem agitace politických stran i sdružení lze soudit, že uchazeči o demokratickou správu společnosti jsou přesvědčeni, že vůli lidu si leze koupit. A nemýlí se; ono to totiž tak funguje. Mají zkušenost, že ve volbách vítězí ten, kdo si může zaplatit kvalitní PR agenturu. Lhostejno, zda je to politický nadšenec, diktátor, nějaký sociální experimentátor nebo politická strana. Tato situace s demokracií zřetelně cloumá, ale pořád je dost těch, jejichž naděje v přežití demokracie trvá a snaží se ji dotvářet formou jakési přímé demokracie manifestacemi v ulicích měst a obcí. Jak z toho ven, jak dosáhnout kvalitní voličskou základnu odolávající té PR, to je otázka.

Demokracie není věčná a její formy v průběhu času se výrazně měnily od té v řeckých městech až po dnešek. Proč by se neměla její forma měnit i v blízké budoucnosti, když si konečně všimneme, že nevolí démos, ale zmanipulovaný dav. Ta síla PR je dnes už natolik podstatná, že za snahu o její eliminování stojí i inovovaný přístup k demokracii. Můj návrh spočívá v tom, že parlament nebude volen, ale jmenován. Není to novinka; v malém je to aplikováno např. v USA, kde soudní poroty jsou losovány. U nás jsou jaksi voleny, ale spíše doprošovány. V dnešní době by obsazení parlamentu spolehlivě zvládl počítač, který by snadno respektoval i strukturu tak, aby vyhovovala věkovým, vzdělanostním, generovým, teritoriálním a dalším požadavkům.

Smrt našich vojáků v Afganistanu vyvolala diskusi o smyslu naší účasti na vojenských misích. Často byla ta naše mise porovnávána s okupací Ruskem v r. 1968. Ten rozdíl je ale skutečně výrazný. Rusové nás okupovali, abychom jim neunikli ze sféry vlivu a trvalo to 20 let. Nebýt té společenské změny, bylo by to nepochybně napořád, protože se to hodilo i vojensky, nejen politicky. Naše účast v cizích zemích rozhodně nesleduje rozšíření českého vlivu v oblastech našeho působení. Je pravda, že tak spíše vyjadřujeme solidaritu s mocnostmi, které jsou nám blízké. Dvojí je smysl toho působení. Ten první mně není blízký. Spočívá v tom, že chceme podpořit takovou vládu, která je nám sice blízká svojí demokratickou formou, která však v té zóně není zrovna tradiční. Ten druhý smysl spočívá v tom, že se snažíme kdekoliv potlačit jádra terorismu, což je rozumné.

Jsme svobodomyslní. Nejen obchodní domy, ale už i kostely se stávají obrazem aktuální společnosti. Možná kdysi zaujatí komunističtí ateisté rušili bohoslužbu záměrně vyvolaným křikem svých malých dětí. Oč podivnější je, že dnes se tak chovají praktikující křesťané. Nepochybně pod vlivem propagované liberální demokracie nechávají svým dětem svobodnou vůli, a ty si z kostela dělají dětské hřiště. Rodiče si myslí, že omezováním dětí by jim ublížili v jejich rozvoji sebevědomí. Roste nám tak generace sice sebevědomá, ale nedbalá tradičního řádu. Od dětství štěpované povědomí, že dobré je to, co nás zrovna napadne, je zhoubné. Rozvoj společnosti je sice tak rychlý, že se zdá, že minulá zkušenost už nám není nic platná, ale takové zdání klame. Kdyby každá generace vycházela jen z toho, co ji samotnou napadne, tak bychom byli ještě dnes v korunách stromů. Tak strašné to sice s novou generací nebude, ale ignorování návyků generací předchozích se nevyplácí. Příkladem mohou být rychlé změny - revoluce, byť v sebelepším úmyslu vyvolané. To dnes pěstované sebevědomí dětí vede k tomu, že jsou přesvědčovány o své dostatečné moudrosti nabyté sami od sebe a případný zbytek potřebných informací, ten že si „vygooglují“. Neštěstí takto vznikajícího budoucího davu je, že stále ještě existují a zůstanou mezi námi ti dbalí řádu a tu zkušenost generací využívají – často i k manipulaci těmi, kteří jsou jen z vlastního moudra sebevědomými. Vždyť už současná dospělá svobodomyslná generace ve své velké většině, tím, jak vede svoje děti, je příkladem toho, jak nakažlivá, resp. svůdná ta liberalizace je. Jak příhodná je k manipulaci davem.

Netajím své výhrady k současnému stavu demokracie, a k té přímé obzvlášť. A nemám na mysli jen tu situaci v ČR. S pokrokem PR zřetelně sloužící k manipulaci davem, nejsou volby projevem názorů jednotlivců, ale jsou projevem zmanipulovaných skupin. Kdo investuje do kvalitní PR, vítězí ve volbách. Takový „investor“ může být jedinec, který bude vládnout jako diktátor zvolený demokratickou procedurou. Už Hitlerovi se to povedlo. Dnešní aktualitou navíc je, že po takovém vůdci převážná část společnosti volá, nebo je jí alespoň lhostejný. A opět nemluvím jen o naší společnosti. Snad následky vlády diktátora trochu zmírní poslanci svým exhibičním jednáním o věcech zcela zbytečných. Co ale s přímou demokracií, kde už nejde o rozhodování v blábolivé diskusi, ale jen formou ano – ne, a to při minimu znalostí o hlasované věci. Že důsledky takového hlasování často neodhadnou ani ti, co ovládají PR, je dobře patrno na současném stavu Brexitu.

Nacismus – komunismus. Mnoho lidí nedělá rozdíl mezi nacisty a Němci v třicátých a čtyřicátých letech minulého století. Všichni Němci jsou jim nacisti. Nevím, proč je to jinak s Čechy v době diktatury, na které se cizinci nedívají jako na totální komunisty, třebaže jsme v podobném stavu jako Němci žili čtyři desetiletí. Čím to je? Snad jsme tu přízeň diktatuře nemanifestovali tak okázale jako ti Němci, snad nebyli komunističtí vůdci tak přesvědčiví a tak důslední, jako ten Hitler a snad i ti mnozí komunisté s razítkem strany byli spíše jen chytračící pochlebovači režimu. Ale ani ti naši ortodoxní komunisté nebyli vůdci národa, ale byli jen sluhy cizí mocnosti.
I při všech těchto omluvách bychom neměli zapomínat, že komunistická diktatura zde byla, že napáchala škody už tím, že přerušila demokratickou tradici a tak nás odpojila od úspěšně vyvíjející se části Evropy, kterou nejsme schopni dohnat ani dnes. Z prvorepublikového státu, který v Evropě něco znamenal, stále patříme k těm druhořadým. I změnu v letoře národa lze připsat těm čtyřiceti letům – zludrařili jsme se. Ty krutosti diktatury si občas připomínáme, ale nezapomeňme ani na ten samotný princip zla se všemi jeho důsledky, právem připisovaný komunismu. Nepřehlédněme, že komunisté vystrkují růžky a řekl bych, že i hesla o Babišově fašismu jsou především jejich odpoutáváním pozornosti od komunistické diktatury, kterou se snaží opět po krůčcích uplatňovat.

Aprílové zamyšlení nad třemi frekventovanými slovy.
*Demokracie je to první, po čem jsme volali v komunistické diktatuře. Dnes už víme, že je to vláda většiny, nikoliv vláda moudrých, jak by si společnost zasloužila. I většina je dnes dobře manipulovatelná, takže demokracie snadno spadne do diktatury toho, kdo většinu oklame pomocí kvalifikované PR.
*Svoboda je osobní pocit výrazně se lišící člověk od člověka. Každý má o svobodě jinou představu. Někteří si ještě uvědomují k ní i určitou zodpovědnost, kterou ke své svobodě vážou, jiní využívají svoji svobodu bezmezně. Anarchisté si dovedou představit fungující společnost bez vlády. To je hodně utopistická, spíše pošetilá, představa. Společnost svobodomyslných je, ale špatně je řiditelná i společnost s privilegováním svobodomyslnosti. Svoboda je relativní pojem, nikdy nemá jednoznačný obsah, Společnost nelze stavět na požadavku nedefinovatelné svobody.
*Řád už je to jediné, co společnosti zbývá. Vláda zákona či práva, ne řízení společnosti pošetilými náhodnými nápady z parlamentu. To ovšem vyžaduje pozvolnou tvorbu zákonů opřenou o pozitiva tradice, které společnost do sebe stačí vstřebat a tradicí dodržovat. A jsme u cíle. Odmítli jsme už dávno řád zavedený monarchou, a vyzkoušeli jsme si už v naší generaci diktátory představované zločinci matoucími dav ilusí lákavé lživé ideologie. Zbývá nám ten řád pozvolna tvořený a tak stravitelný většinovou společností. To je ale při stávající rychlosti vývoje společnosti nereálné. Tak už víme, co společnost rozkládá – její rychlý a nestravitelný vývoj. Chaos nás nemine, ale třeba je to jen apríl.

Výchova se rovněž odráží na módní vlně liberalizace. Byl jsem překvapen, když už dost velké dítě nosilo plenky. My, kteří jsme plenky vyvařovali, usilovali jsme o co nejčasnější chození dětí na hrneček. Dnes mně vzdělaná maminka řekla, že chlapeček na to přijde sám. A jsme u jádra problému. Víme, že snad první 4 roky života jsou pro vývoj (a snad pro návyky) člověka podstatné. Jestli není dítěti předávána zkušenost předchozí generace, přichází o mnoho. Moje maminka byla vzdělaná jen svojí zkušeností, a tak jsem jen věděl, „to se nedělá“ a od autority v rodině jsem to přijímal, a když ne, tak jsem byl pro zapamatování potrestán. Dnešní děti trest nestihá. Mají zkušenost, že svůj život mají kýmsi zajištěn, mohou dělat svobodně, co je napadne, bez ohledu na smysl konání atp. a ten návyk s nimi jde do dospělosti. Diví se, chytračí, nudí se a čekají čísi péči – jakýsi „mama hotel“. Vím, že to neplatí absolutně, ale hlavní proud ve společnosti to tvoří.

Zvyk je železná košile. Zažil jsem ještě konec svobodného migrování Cikánů. Žili odlišně od nás, ale svobodněji. Trochu je připomínají dnešní bezdomovci. Když „vybydleli“ nějakou lokalitu – koník vypásl trávu, tak se přesunuli na jiné místo. Takový život jim byl sice zakázán, ale letora mnohým zůstala. Usídlili se podobně jako většinová společnost, ale od „vybydlení“ se někteří neodklonili. Že jim takový způsob života prochází, není divné, ctíme přece svobodu každého, to jsou naše dnešní mravy. Má to však jeden podstatný dopad i na většinovou společnost. Napodobovat onen cikánský život se zalíbilo mnohým a podle toho se chovají. Nejen, že žijí ze dne na den, ale chovají se ke společnosti tak, jako by k ní ani nepatřili. Společnost je ale k sobě láká četnými výhodami, které je ale spíše v jejich konání utvrzují. Myslím si, že společnost je motivována divnou přehnaně humánní ideologií.

Tak už tu máme další pragmatickou stranu, resp. hnutí. Její představitel je si vědom, že do politiky vstupuje, aby společnosti vládl, ne aby filosofoval nad tím, zda je lepší to či ono. Tradiční strany mají tedy dalšího soupeře. Mohou ho mít ale i pragmatici Babiš a Okamura. Bude záležet na tom, jakou formu PR si ti tři zvolí, aby získali voliče. Pokud tradiční strany setrvají na pouhém hlásání svých idejí, tak asi utrpí další ztráty. Co od nového hnutí lze očekávat lze odhadnout, když budeme akceptovat zkušenost, že jablko nepadá daleko od stromu. K tomuto svému zázemí se Klaus jr. hlásí, takže prognóza bude věrohodná. Kdyby při volbách šlo o ideje či o akceptování poučení z minulosti (z konání jeho otce), pak by mne neděsil úspěchem, ale při volbách jde o správnou PR, a na to je mazaný dost.

Nebyl jsem na Letné, tak alespoň zde zopakuji některé své postoje k situaci, jak jsem je v nedávné době prezentoval v diskusích na Facebooku, abych si taky povzbudil sebevědomí, že vím co je správně a jak by to ONI měli dělat lépe.
*Ano, je třeba zbavit se silného průhledného premiéra, aby politika mohla být opět řízena přes lobbisty neznámo kým. O to usiluje, asi nevědomky, ten dav v ulicích.
*Ano, lze se právem domnívat, že jiní by vedli společnost lépe, už jde jen o to, aby se dovedli dostat alespoň k veslu.
*K Babišovu postoji: Pragmatici už jsou takoví, že své postoje zaujímají tak, že si situaci kvantifikují, nejen ideologicky oceňují. Je dobré znát např. podíl Evropy na ničení planety.
*K nářku nad TGM: Dneska se to špatně chápe, protože společností nevane žádná idea. Před těmi sto a více lety idea národa něco znamenala, proto o její naplnění mnozí usilovali. Nešlo jen o tvorbu státu, ale taky o charakteristiku národa, o kodifikaci jeho jazyka, hledání svérázu národa. Není divné, když s odstupem let se věci jeví jinak. Masaryka obdivuji, že dokázal mocnosti přesvědčit, že zvládne řídit stát, ve kterém bude snad 7 národů.
*Pithartovi: Je to dobrý postoj filosofa. Schází mně tam jen zařazení manifestantů k některé z těch tří mocí ve státě. Vždyť oni se chtějí taky čehosi domoci, ale zdá se, že v demokratickém státě se s jejich formou jaksi nepočítá.
*Co je a co není morální, to se mění v čase a aktuálně se mění i člověk od člověka. Do vedení společnosti se demokratickou volbou dostává pestrá směska. Někomu nevadí děvkař, někomu nevadí zloděj. Všichni jsou volitelní a každý si hodnotíme volené podle svých kritérií. To je ta dnešní demokracie, kterou navíc nemiluji, protože je ovládána kvalifikovanou PR.
*Zeman může být klidný, protože je součástí společnosti, která věděla, že komunismus je špatný, ale nekonala. Dnes vedení společnosti ví, že prezident je špatný, a konat taky nebude.
*Vadí mně všechny demonstrace, kde někdo chce, aby ONI s tím něco udělali.
*Spravedlnost po postihu aktivit Babiše volá ze všech stran, ale všude je u střetu zájmu „může být“ a v tom je zakopaný pes, protože to „může“ je třeba u soudu dokázat že „je“, a tam už nejde o spravedlnost, ale o kvalitu advokátů.
*Nepochybuji o tom, že Evropa se nemusí stydět za svůj vklad světu, ale domnívat se, že naše kultura je natolik univerzální, že je ji nutné aplikovat na celou Zemi, je projev naší nafoukanosti. Je snad bezpráví ve vzdálené zemi měřitelné našim právem?
*„Demokracie je sebevražedný systém. Ale nic lepšího nemáme.“ Protože to ani nehledáme, neboť si myslíme, že jsme v demokracii natrvalo. Ani demokracie není věčná. V průběhu historie měla řadu forem a ta liberální je jen zrovna módní. A doplácíme na ni.
*Nad ničivou chemií: Dávno před Babišem jsme si dali do vínku ZISK jako hlavní ideu společnosti. Ten nemá jen Babiš, ale všichni, kteří ty jeho produkty zcela dobrovolně užívají. Nebýt toho množství Babišových odběratelů, nebyl by ani Babiš,
*Ve společnosti, která nemá ideu, a nemají-li ji ani politické strany, je řízení společnosti pragmatikem zcela odpovídající. K nápravě musejí alespoň ty strany své ideje nalézt, pokud jich bude dost pro tolik stran. :-)

I naše společnost žije už v demokraticky vedeném státě. Je to tak uvedeno snad i v ústavě a zcela určitě takový názor lidu vnucují politici. Mnozí občané však mají o demokracii jinou představu než je ta, která je vyjádřena občasnými volbami. Jsou přesvědčeni, že jsme si tentokrát zvolili špatně, a že s nápravou nelze čekat až do příštích řádných voleb. Ti nespokojení jsou přesvědčeni, že ty nové mimořádné volby vše napraví.
Přehlížejí dvě skutečnosti: Především ti, kteří volají po předčasných volbách, nejsou ve většině. Jsou sice rozumní, ale těch je vždycky méně, než těch, řekněme raději, lhostejných. Někteří to dokonce dokládají odkazem na Gaussovu křivku. Ta druhá skutečnost je v tom, že PR pokročila natolik, že dokáže spolehlivě zmanipulovat dav, a tak zajistit dostatek voličů tomu, kdo si je schopen zaplatit lepší PR-agenturu. Je to pesimistické, ale jsme asi na společenském zlomu. Už nepůjde o nedávno ještě tradiční formu demokracie, ale půjde o to, jak dosáhnout vedení společnosti diktátorem alespoň „osvíceným“ a ne diktátorem „padouchem“. Parlamentu síly ubývají, jak ubývá sil politickým stranám, když nenalézají svoji ideu. Pragmatičtí řešitelé jakékoliv situace ideu nepotřebují, stačí jim voliči, a na ty se zaměřují bez ohledu zda mají pravicový nebo levicový politický postoj.

Zisk. Řadím se k těm pesimistům, kteří si naříkají nad směřováním společnosti, a hledám důvody takového jejího stavu. Může to být rychlý vývoj technický i společenský, kterému nestačí značná část společnosti, ale může to být i vzdalování se tradiční morálce, resp. zanedbávání společenské výchovy ať v rodinách nebo ve škole. Co jsou všechny ty podněty, ve kterých bych mohl pokračovat? Snad neexistující idea sjednocující společnost, snad to, že pohoda většinové společnosti je už taková, že zájem o dění, které tu pohodu vytváří a zajišťuje, už u nikoho ani neexistuje.
A je tu přece jeden motiv uplatňovaný jak u jedince, tak u jakékoliv formy společnosti. Je to zisk a honba za jeho dosažením v co největší míře. Jedinci i společnosti jsou soutěživí. Jedinci chtějí vítězit, být lepší než ti ostatní v jejich okolí a společnosti ovšem taky tak. Cestou k tomu je zisk, zisk větší, než mají ti v našem okolí. To žene dopředu aktivní jedince odtrhující se od většinové společnosti a podobně to vede společnosti ať politicky nebo hospodářsky orientované k soutěži o prvenství, kterého dosáhnou, když budou maximalizovat svůj zisk. Kdo má velký zisk, má i moc a vládu, ať přímou nebo nepřímou, nad svým okolím. Toho úsilí o zisk není možné se zbavit, a tak cesta, kterou vyvolává, je cestou do pekel.



ZPĚT na začátek