jsou významnou částí v průběhu roku. Moje vzpomínky jsou na dávné vesnické Vánoce. Snad připomenou těm mladším, jak se doba mění. Žil jsem jen s maminkou a babičkou a nevzpomínám si na nějakou okázalou večeři, ale bramborový salát rakouského typu (bez majonézy) byl určitě. Dárky byly skromné, např. esšus od babičky, ale jednou jsem dostal i lyže s vázáním kandahár. Nikam jsem lyžovat nejezdil, ale za tratí do Lednice byla jáma po někdejší těžbě slínu. Talianská se jmenovala. Do té jsme se klouzali na lyžích i na saních. Ti Italové v kraji museli být hojně, možná v souvislosti se stavbou železnice. Ale zpět k Vánocům. Vesnicí procházel v průvodu pastýř a byla u toho i nějaká hudba. Taky cikánka s nůší zdravila lidi čekající před domem na průvod pastýře a občas něco dostala. Pak se teprve šlo ke stromečku, ale nezdržel jsem se tam dlouho, protože byl domluvený sraz spolužáků, abychom obešli pár přátel a zazpívali jim koledu.
U každého jsme se zdrželi, protože jsme byli pohoštěni. To už jsme byli na měšťance, takže alkohol nám nebyl cizí. Že ho bylo dost, to nevadilo, ale byl všude jiný, od vína po slivovici. Jednou jsme šli až k našemu třídnímu do sousední vsi, a měl co nabídnout. Museli jsme to stihnout všechno do půlnoci, protože kdo mohl šel na mši. Vzpomínám si, jak jsem jednou taky nemohl a zůstal jsem na lavičce před kostelem. Po mši si mne maminka vyzvedla a postarala se o mne, jako vždy v podobných situacích. Jednou začas jsem měl všechno povoleno s jednou podmínkou, musel jsem být po večeři. Nic to nepomohlo, chudokrevný jsem dodnes. Moje maminka byla soudná a věděla, že jednou začas nic není problém.
To všechno se dělo při praktikované a upřímné víře v Boha. Nejen o Vánocích. O velikonočních zvycích se ani jindy už rozpisovat nebudu, ale podotknu, že ty návštěvy spolužaček a kamarádek měly podobný dopad. PS: Mnozí z mých spolužáků přesto vystudovalo VŠ, mnozí dosáhli dobrého společenského postavení i při středoškolském vzdělání a za svoji práci a za svůj život v dospělosti se nemusel stydět snad nikdo.