Nejstrašnější projevy války a jejích důsledků můžeme sledovat nejen v GAZE přes TV, ale i na jiných místech naší planety. Válka v dnešní době není nic výjimečného, byť její formy jsou hodně rozdílné a často nenápadné třeba svojí hybridní formou. Někdy se zdá, že je to jenom jakýsi místní boj. Můj ročník zažil i tu druhou světovou válku, ale neprožíval to tak sugestivně jako dnes, byť mrtvých na bojišti i v lágrech bylo určitě více. Media neměla tu dnešní příležitost. Nestrašily nás hojné obrázky z fronty, ale křiveni jsme byli třeba lhostejností, což nám snad už ani nepřijde. „Díky Bohu, že se to nestalo mně“, říkala si většina např. po atentátu na Heinricha, když byli zatýkáni a popravováni jiní. Ano, i to byla forma „vlastenectví“. Ale byli tehdy ještě i lidé s ideálem pro národ se obětující, i když věděli co může čekat je i celou rodinu, ale většinu národa netvořili.
Když ty hrůzy války dnes sledujeme v přímém přenosu, napadá mne otázka, který společenský motiv je tak silný, aby vyvolal „spravedlivou“ válku. Mnohé asi napadne touha po svobodě. Svoboda má mnoho forem, resp. stupňů, dobře vyjádřených délkou provazu, na kterém jsme upoutáni. U většiny národa o vyjádření míry toho pocitu nesvobody se starají především media, takže je to zřetelně relativní a člověk od člověka jiné. Ta svoboda či nesvoboda nebude jediným motivem války a asi ani ne tím nejdůležitějším. Pamětníky WWII napadá, že velkým motivem války je pošetilá idea, která strhne dav. A není to jen o vyvolání války, ale i o jejím udržování a řešení jejích následků, což v případě WWII byla vyjádřeno Jaltou. Ta pošetilá idea Kominterny z ní jasně trčela.
Když Nobel vymyslel dynamit, tak si myslel, že hrůza z té síly zažene touhy po válce. Nestalo se. Čím a jak tedy ve společnosti působit, aby společnost netíhla k válce? Zatím to, co brzdí rozrůstání války z lokální na rozsáhlou, je skutečně ten strach, ale tentokrát už není vyvolán dynamitem ale jadernou zbraní. Strach bránící aktivitě proti válce, působí všude i když válkou straší společnost zjevně imperiální a zlá, hodná trestu.
V souvislosti s válkami je dobré vzpomenout, že i demokratické státy se snaží svoji představu o správné (té její) společnosti šířit způsoby vedoucími k místním válkám. Ten omyl vychází z toho dnešního přesvědčení, že jsme si všichni rovni a stejné letory ať v jednotlivcích nebo ve skupinách tvořící politické národní skupiny. Nejsme si rovni a nemáme stejnou letoru ve velkých lidských skupinách. Atlantickou představu o demokracii a spravedlnosti nelze šířit kamkoliv. Až tak dobré zase nejsou.

ZPĚT na Rozličné texty