Dvě dost podobná slova mají cosi společného. Aby mohla být prezentována širokému davu zajímavá a působivá hra, stavěli Řekové okázalá a nákladná díla. V Římě to už bylo spíše už jakési show, ale taky i pro prostý dav v okázalé stavbě. Co tím sledovali ti, kteří takové stavby budovali? Chtěli se tak prezentovat, chtěli tak prezentovat svoji dobu, chtěli upoutat i prostý lid zábavou, aby měl pocit pohody a spokojenosti s vládnoucími v té které době?
Zajímavou formu hry měl i středověk. Nedominovala stavba divadel, ale nápadné byly církevní stavby, třeba katedrály. I ty byly projevem schopností té doby a udivovaly lid stejně jako ta divadla. Bohoslužby, které v nich okázale probíhaly, udivovaly věřící sice jinak než diváky v amfiteátrech, ale asi podobně jako ty starověké hry, i ony kultivovaly společnost opět způsobem charakterizujícím tu dobu. A opět sloužily i k vytváření spokojenosti s těmi, kteří lidu v té době vládli. Novota byla v tom, že nešlo jen o spokojenost, ale i o výraznější hlásání poslušnosti Bohu, církvi a vládcům.
A co dnes? Máme divadla, máme katedrály, ale schází tam i tam ten dav. Dav ale je, a to v impozantních halách, kde sice taky cosi obdivuje, ale ta kultivace diváků není srovnatelná s tím, co se dělo v amfiteátrech či v katedrálách. Ale opět to odpovídá své době. Ta dnešní zábava přináší radost, ale moc nekultivuje. Spíše negativně se zde projevuje řvoucí dav. K těm halám řadím pestrá show i sportovní stadiony nejrůznějšího druhu. Je opět jiná doba, jiné jsou stavby k soustředění davu a jinak je pojat i smysl toho, co se při dosaženém soustředění davu nabízí. A novotou je i to, že to soustředění davu ať k zábavě nebo i k jakési aktuální kultuře, je spojeno s podnikáním.
Malá část společnosti sice setrvává v divadlech a katedrálách, a má i zájem zabývat se stejnou měrou i dalšími aspekty života. O zbytku společnosti, která si ani o takovou minimální formu kultivace nestojí, a stačí jí ty davy sjednocené především zábavou, snad ani není třeba se zmiňovat. Oni jsou uspokojování svými osobními požitky, ať levnou zábavou nebo cestováním atp. Společnost stihá hodnotit činnost té části společnosti, kterou si dav vybral do svého čela – do parlamentu, ale zpravidla různě, tak, jak byla ovlivněna buď katedrálou, divadlem nebo právě těmi stadiony.
Knihy i média ztrácejí přitažlivost – pro mnohé jsou často jalová. Ale je tu nový fenomén. Většina sáhne spíš po mobilu než po knížce. Nepotřebují komunikovat, nepotřebují poznávat kulturu společnosti podobnou té z amfiteátrů a katedrál, ale mají potřebu se bavit ať poslechem hudby z mobilu nebo přímo nějakým hraním se, které vyžaduje zaujetí tím, co se děje na obrazovce mobilu. Nejde o společnou kultivaci nebo o společnou zábavu, jak to bylo v předchozích příkladech. Jedinec se stačí bavit sám, a to je ta kvalitativní novota. Tak trochu to odpovídá liberální demokracii, kde je každý sám dost chytrý a silný a nepotřebuje se sdružovat – politické strany chabnou.
To dnešní zaujetí hrou či podobnou levnou zábavou není svým smyslem ani trochu srovnatelné s tím, co poskytoval amfiteátr nebo katedrála, ale zaujímá u velké části občanů mnohem více času, než občasný amfiteátr nebo katedrála. Ten čas musí někde scházet, resp. to osobní hraní vytlačuje z hlavy cosi, co určitě bude velké většině scházet. S těmi už vzpomenutými „hrami“ má jednu věc společnou. Odpoutává jedince od zájmu o ty, kteří mu vládnou. Ta snaha je tu od samého vzpomínaného začátku, ale nyní je málem jediná, resp. určitě dominantní. Je to zcela přirozená degenerace společnosti nebo je to něčí záměr? Braňme se tomu hravému individualismu. V projevené jednotě je síla společnosti. Kéž by to byla jednota té části společnosti, ve které zůstala větší touha po své kultivaci než po zábavě.


ZPĚT na Rozličné texty