Rozpůlil jsem to povídání o Arnoštovi Komárkovi. Zdálo se mně ale být zajímavé i v té druhé části. Byl to můj poslední šéf za vlády KSČ. V mé nové funkci mne varoval před spoluprací s StB, což k té mé funkci patří. Uplatním zde své moudro: StB věděla lépe než Komárek, co se za rok chystá a už za mnou nepřišla. Tak návrat k rozepsanému:
Opět je kapitola (4) pojata z gruntu, když sleduje energetické nároky člověka počínaje dobou kamennou, aby došel k závěru, že energetické potřeby lidstva neustále rostou. Z tohoto hlediska jsou pro udržení existence lidstva fosilní paliva zcela bezvýznamná. Solární energie je hojná, a taky jaderná energie na dlouhou dobu potřeby lidstva zajišťuje. V článku jsou oceněny časovou dispozicí nejrůznější formy štěpení a syntézy nejrůznějších prvků. I při využití pouhého procenta těchto zásob, vystačili bychom ještě 25 milionů let. Jsou tu dvě okolnosti. To nejrozmanitější využití jaderné energetiky musí být včas studováno a proti tomu stojí stávající vlastníci přírodních paliv. Jejich současné bránění rozvoji jaderné energetiky je prokazatelné – perspektivní vysokoteplotní reaktory užité nejen v přímé energetické výrobě. Vzpomenutý je i vliv poválečného rozvoje ropného průmyslu. Aktuálním přírodním palivům je v textu věnován značný prostor jak z hlediska skladování, transportu atp.
Velká část Komárkova textu je věnována soudobé jaderné energetice. Opět začíná od začátku, kdy byla neutronová a řetězová reakce patentována (1935) a v r. 1942 Fermim realizována. A už je řeč i o Ruské elektrárně v Obninsku (1954) a v Calder Hallu v r.1956. Tabulkou vyjadřuje možné typy energetických reaktorů s moderovanými i rychlými neutrony a popisuje jejich vývoj i možné jejich perspektivy, včetně problémů nejen technických. Zdaleka ne všechny typy možných reaktorů byly experimentálně vyzkoušeny. V současnosti dominují lehkovodní reaktory, ale praktické zkušenosti jsou i s jinými typy reaktorů. Při hodnocení jaderné energetiky je třeba hodnotit i bezpečnostní ohledy, neboť radiační působení i odstavené aktivní zóny je značné. Není divu, že evidenci a opatřením souvisejícími s jadernou energetikou se věnují četné instituce. V době tvorby textu bylo již pět významných havárií v jaderné energetice. Mnohé havárie jsou podrobněji popsány, a především z několika pohledů hodnoceny, včetně forem a ceny na zajištění bezpečnosti budovaných stejných typů reaktorů.
Další část textu je věnovaná výrobním nákladům elektrické energie, která je porovnávána s cenou z jiných typů elektráren v USA i v Japonsku. Nevyhýbá se ani prognózám vývoje ceny elektřiny.
Budoucnosti jaderné energetiky v té nejobecnější formě se věnuje důkladně. Uvědomuje si, omezenou životnost stávajících lehkovodních reaktorů a vzdálenější budoucnost bez jaderného množení si nedovede představit. To není krátká cesta. Její uskutečnění není jen na štěpných reaktorech. Probírá a popisuje jednotlivé možnosti s ohledem na jejich množivý efekt, resp. konversní poměr. Opět do hodnocení zahrnuje i ekonomiku a bezpečnostní požadavky. Současným představitelem tohoto směru je zatím jen sodíkový rychlý breeder. V závěru této kapitoly vyjadřuje své přesvědčení, že směr vývoje si může dovolit velká a bohatá společnost a neopomíjí ani připomenout, že by měla být demokratická. Byl by smutný, kdyby se současné vedoucí demokratické státy své role vzdaly.
Není to konec Komárkových úvah o rozvoji jaderné energetiky, neboť se věnuje i Trvale udržitelnému životu. Připomíná prognózy vědců i Římského klubu. Nejsou veselé pro 21. století. Ty prognózy zahrnují i očekávané změny tradičních morálních hodnot a volání po návratu humanity a harmonii s přírodou, kdysi typické pro evropskou kulturu. Euroamerická civilizace na tato hodnoty jaksi zapomíná. Trvale udržitelný život spojuje s dobrovolnou střídmostí, bez jejíhož přijetí nemůže dojít k sociálnímu smíru. Někdejší působení sociálně demokratických stran se snažilo o sociální solidaritu s bližním. Stroje beroucí práci jim v tom překážely. Dnes ekologové prosazují solidaritu s přírodou a v tom jim překáží jaderná energetika, která by měla být nástrojem přežití společnosti rabující přírodní paliva. Není to divné. Působení ionizujícího záření na živé organismy nelibost vyvolává. Úložiště jaderných materiálů s poločasem víc jak 10 let představují starost o úložiště po dobu větší než 100 let. Ozářené materiály lze chemicky zpracovávat, ale ani tato operace není povzbudivá. Není vyřešena i proto, že není vyřešen ani budoucí směr rozvoje jaderné energetiky. V závěru této kapitoly neopomněl Komárek vzpomenout člověka, který jaderná zařízení obsluhuje i toho, který o směru vývoje rozhoduje. Nejen jeho vzdělání a vědomosti, ale i morální kvality související např. s nadějí na anonymitu.
Poslední kapitolu nazval: Sub specie aeternitatis a začíná ji: „Společnost je úpadková, když se dává do služeb toho, co není humánní. Jsou to jen dvě stránky a já se spokojím, s tím, že Arnošt Komárek asi nikdy nestál u prkna ani neřešil problémy na počítači, ale řídil velmi aktivně směřování naší jaderné energetiky. Mne přesvědčil, že i pohled filosofa má nemalý vliv na rozvoj techniky. A tím skončím i s tím referováním při příležitosti nedožitých 99. narozenin mého posledního šéfa v době vlády KSČ.

ZPĚT na Rozličné texty